Anonymní zdroje, vymyté mozky
Deníky předvíkendově utlumené, já taky. Ohlasy písní ukrajinských, móresy pana protokoláře, únosný počet skleniček ve sněmovně, jenž se možná rovná nule.
Právo s velkou pompou (včetně fotky) na titulní straně hlásí start volební kampaně svého pravidelného přispěvatele Jana Kellera – jedničky sociálně demokratické kandidátky do Evropského parlamentu. Stalo se v domě dětí a mládeže ve Žďáru nad Sázavou: „Keller zahájil zostra. Nečekaně i k Ukrajině“. To, že se kandidát do EP na předvolením mítinku vyjadřuje k momentálně nejdůležitější evropské záležitosti, mně tedy zas až tak nečekané nepřijde, no nic. Z Kellerovy promluvy: „Konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem není totéž co fotbalový zápas. Nemůžeme se stát fanouškem jednoho týmu a přát si, aby druhý tým byl poražen, pokud možno 10:0. Je to mnohem složitější a nebezpečnější věc.
Já si myslím, že je nesmysl fandit jedněm proti druhým, protože to nemůže dobře dopadnout.“ Charakteristické. Už jsem si zvykl, že po vymezení se proti zjednodušujícímu mainstreamu nebo tomu, co se v danou chvíli mluvčímu hodí za mainstream označit, v českém veřejném prostoru (virtuálním i hmotném) často následuje proud těch nejbanálnějších truismů. Kellerovi ovšem nutno přiznat, že se v tomhle případě vyhnul alespoň té nejohranější rétorické figuře – nasadit hlas objevitele Ameriky a oznámit světu, že „svět není černobílý“. I když, co není, může být – kampaň bude ještě dlouhá.
Lidové noviny se značně zvučnou fanfárou oznamují, že v Česku vznikne speciální jednotka na vyšetřování velkých daňových úniků, podobný útvar existuje na Slovensku a má prý úspěchy. „Mafie narazí na českou kobru“.
MF Dnes zkoumala reputaci šéfa hradního protokolu Jindřicha Forejta, mezi lidmi z pražských ambasád prý není moc populární, mezi spolupracovníky taky ne. „'On soutěžil se všemi, i s dekoratérkou, květinářkou. Vzpomínám si, že mu jedna taková přišla příliš šikovná, byla sympatická první dámě, a tak se jí zbavil. Když mu někdo přišel příliš schopný, všemožně se snažil, aby zmizel z jeho okolí,' vybavuje si další zaměstnanec Hradu Forejtovu personální politiku. (…) Problém je podle něj (nejmenovaného zaměstnance jakési ambasády – pozn.aut) v tom, že si Forejt příliš nenechá mluvit do představy, jak by zahraniční návštěva měla vypadat. Tento člověk podle mého názoru poškozuje pověst České republiky v zahraničí. Delegace často nevěřícně kroutí hlavou, a to ani nemluvím o zaměstnancích ambasád, kteří jsou s ním v kontaktu,' doplňuje zaměstnanec další ambasády.'“
Je to ten typ textu, který asi zaujme, ale míra, v níž se spoléhá na anonymní zdroje (kromě manželky expremiéra Fischera Dany, jež o Forejtovi mluví příznivě, to jsou úplně všichni citovaní), je dost zarážející. Všechno, co ti lidé říkají, může třeba být pravda, bylo to ale vysloveno v – z hlediska novin - nestandardních podmínkách, které by ospravedlňoval nějaký jasný a vážný veřejný zájem, což odhalení charakterových rysů jednoho státního úředníka, myslím, není. Z anonymních citací by se neměla dělat norma, jméno je totiž mimo jiné i docela účinný korektiv, memento upomínající na to, že bych se měl snažit vyjadřovat co nejpřesněji a mluvit o věcech, které bezpečně vím. Kdybych svoje články nemusel podepisovat, taky byste se třeba dočetli věci...
V Hospodářských novinách se Petr Fischer vrací k dost vyhrocené kauze ústeckého Činoherního studia, kde došlo už i na facky. „Chyba je v tom, že nikdo nepromýšlí obě znepřátelené roviny najednou: potřebu politiků šetřit a držet peníze a potřebu umělců, kteří si myslí, že cokoliv, co lze, je také třeba platit. Ideální místa, kde se osvícení vládci měst vydají uměleckým potřebám a nechají hercům volný prostor, bohužel (či bohudík) neexistují."
Nedávno jsem tady citoval z textu Pavla Klusáka v Lidových novinách o Karlovi Krylovi, jeho pozdní tvorbu v něm označil za v kontextu celku jeho díla spíš marginální. Dnes v sloupku popisuje čtenářské reakce. „Popravdě, myslel jsem, že jsem psal článek vůči Krylovu dílu velmi přátelský, mám je moc rád. Ale zmínka o tom, že po roce 1989 nebyl vizionářem, nýbrž málo múzickým posměváčkem, rozlítila řadu těch, kdo cítí něco jiného. Autor se pak o sobě z reakcí-kleteb dozví, kdo mu vymyl mozek a ve prospěch koho píše. Předseda Klubu Karla Kryla Vojtěch Klimt také připojil slitovnou poznámku, že 'za svůj vzhled nikdo nemůže'. Trumfl tím fanoušky Kabátu, kteří do reakce na článek zahrnuli návrh, zda bych neměl víc masturbovat. Přátelé, pracujme každý na svém!“
Pokud jde o to vymývání mozku, taky jsem se o něm od pobouřených čtenářů ledacos dozvěděl. Můj status by se podle nich dal shrnout slovy: jsa vymytý, vymývám. Nikoho jiného na to nepotřebuju, po všech těch letech už to zvládám sám. Většinou proceduru spojuji s ranním čištěním zubů, nejdřív špičák po stoličce a pak hezky všechny ganglie. Ze začátku je to dost fuška, ale člověk si zvykne rychle.
Blesk dnes čtenáře oblažil mimo jiné rýmovaným titulkem „Pro Putina je lež rutina“. Přináší taky rozhovor s místopředsedkyní Sněmovny Jaroslavou Jermanovou o, řekněme, uživatelsky vstřícných cenách alkoholu v parlamentní kantýně a záměru pití na sněmovní půdě zakázat. „Také mě rozčiluje, že litr tuzemáku tu lze vypít za 240 korun. To jsem si teď zjišťovala.“ Být reportérem Blesku bych se zeptal, jakým způsobem to zjišťování probíhalo. Leč nestalo se. Zase ta strašná nejistota.
