Psanci přitahují

„Psanci jsou lepší než všichni Zaklínači, Sparťani z filmu 300 a všichni ostatní superhrdinové“ – prohlásil nedávno jistý polský publicista. Kdo jsou „Psanci“, respektive Vojáci – Psanci (Zołnierze Wykleci)? Jde o název, který se v Polsku vztahuje na členy ozbrojeného odboje proti sovětské okupaci a novému komunistickému zřízení od roku 1944. Není náhoda, že se v tomto výčtu pováleční partyzáni nacházejí hned vedle komiksových a filmových postav. Psanci se totiž v posledních letech stali výraznou složkou polské popkultury.

Trička módní vlastenecké značky s výmluvným názvem Red Is Bad, hrníčky, nášivky na batohy, hip-hopové a rockové písničky, graffiti, komiksy – Psanci jsou všude. „Mysleli jsme si, že takovým zakladatelským mýtem, ke kterému se bude vztahovat mladá generace, bude Solidarita – píše publicista Piotr Legutko. „Ale zřejmě je to událost, jejíž vnímání je ještě příliš ovlivněné současnou politikou. Mladá generace zbavená břemene komunismu, se naopak zhlédla v partyzánech ze čtyřicátých let“. Příští týden do kin vstupuje první hraný film na toto téma Rojův příběh (Historia Roja). A ačkoliv nepůjde podle všeho o velký umělecký počin, je zřejmé, že bude to další krok na cestě k pronikání těchto zapomenutých příběhů do širokého povědomí.

Proč jsou Psanci pro mladé tak lákaví? „Obdivují jejich nekompromisnost, bezvýhradnou věrnost svému přesvědčení,“ píše Legutko. Svou roli bude asi hrát i naprosto bezvýchodná situace, v níž se tito polští desperados ocitli. Mnozí pokračovali v boji až do začátku padesátých let, zbavení jakékoliv naděje na to, že se může nenáviděný režim otřást.

Před čtyřmi lety vyhlásil prezident Bronisław Komorowski 1. března Dnem vzpomínky na Vojáky-psance. Ač nejde o den pracovního klidu, vyznačuje se hlavně spontánně „občanským“ charakterem“. Na rozdíl od zcela v Polsku „mrtvého“ 8. května si Psance připomínají nejen na hřbitovech, u pomníků, ale i na rockových festivalech a fotbalových stadionech. Mnohé tato vlna nadšení začíná až děsit – kritizuje se nekritická pochvala beznadějného boje. Historici poukazují také na zkreslený obraz „celonárodního povstání proti komunistům“ v situaci, kdy většina společnosti, ač neměla Sověty v lásce, v první řadě byla ráda za ukončení pekla nacistické okupace. Do ozbrojeného odporu nebylo po roce 1945 zapojeno více než několik tisíc lidí a týkal se jen několika oblasti země.

Vadí také hagiografický obdiv k psancům, které ne vždy bychom podle naších měřítek zařadili mezi „hodné hochy“. „Mnoho z těchto mladých lidi neznalo nic jiného než válku a zabíjení“, vysvětluje historik Rafał Wnuk. V médiích opakovaně probleskují články poukazující na problematické kapitoly působení některých odbojových skupin, třeba na vraždy civilistů v běloruských a ukrajinských vesnicích na východě země. Koneckonců ani „běžný“ provoz partyzánské selské války není v posledku nic moc romantického: popravy kolaborantů, lovy na zrádce ve vlastních řadách, získávání od více či méně nakloněných sedláků prostředků k přežití. Přesto však je stále historie Psanců plná příběhů jako ten Zygmunta Szendzielarze, geniálního partyzánského velitele, nebo statečné sedmnáctileté zdravotnice Doroty Śledzikówny. Tyto osobnosti natrvalo pronikly do povědomí. Velkou roli hraje také pocit vděčnosti, kterou je celá společnost těmto lidem dlužná. Jak dodává Rafał Wnuk, určitá dávka hagiografie „je pochopitelná, po půl století očerňování jejich památky a vymazávání z dějin“. Dokonce i Adam Michnik, šéfredaktor listu Gazeta Wyborcza, který se legendu psanců snaží spíše dekonstruovat, píše o tragickém příběhu lidi „chycených do bezvýchodné pasti dějin“, kteří vše upřeli k tomu „být věrní své vojenské přísaze, i když byli zbavení jakékoliv šance“.

Vedle společenského významu samého „splácení dluhu“ lidem, kteří položili život za svobodu a kteří měli zmizet z lidské paměti (komunistická moc pečlivě skrývala i místa, kde byli pohřbívání), paměť o Psancích představuje také způsob na konečnou delegitimizaci komunismu v Polsku. Pokud jsou to Psanci, kdo v těchto letech zastupoval neexistující Polsko, tak komunistická moc získává definitivně status okupační, zvenčí vnucené nadvlády.

V letošním roce se o Vojácích-Psancích bude diskutovat nejenom na stovkách míst v Polsku, ale i v Praze. 25. února se v Polském institutu v Praze uskuteční seminář za účasti historiků Macieje Korkucie a Jiřího Friedla. Více zde