Západ měl na pádu hranic vydělat. Nastává však soumrak globalizace

V pondělí 5. prosince vystoupil na Liverpool John Moores University guvernér britské centrální banky Mark Carney.

„Setkáváme se tady dnes během prvního ztraceného desetiletí od roku 1860. V posledních deseti letech rostly reálné příjmy nejpomalejším tempem od poloviny devatenáctého století. Tento nedostatek růstu způsobil obrovské nerovnosti. Mnoho lidí vedl k pochybnostem o jejich budoucnosti a o tom, jestli jim stále silnější globalizace přináší zisky. Mnoho lidí ve vyspělém světě ztrácí důvěru v systém. V to, že funguje ve prospěch všech a ne jen vyvolených. Sledujeme sílící pocit izolace a odtržení lidí, kteří jsou přesvědčeni, že ve stále více globalizovaném světě zůstali pozadu. Na hony vzdáleni ‚zlatému věku‘, o němž ze všech stran stále slyšeli, zůstali tito lidé bez zájmu odkázáni na nízké platy, nejistou práci, korporace, které se nijak neidentifikují se zemí, kde podnikají, a na alarmující nerovnost.“

Je to výstižné vysvětlení vzpoury většiny společnosti proti elitám, které ztratily schopnost vést a spravovat země ve prospěch většiny svých obyvatel. Místo toho zdegenerovaly v pseudoelity uzavřené do svého vlastního světa, v němž řešily témata, která většinu společnosti vůbec nezajímala. Právem tato většina získala pocit, že ti, kdo by ji měli vést, se uzavírají do svých vlastních bublin. Problémy obyvatel ignorují, případně se jim přímo vysmívají jako zpátečnickým zabedněncům. Neustále mluvili o sociální soudržnosti, až jim začaly pod rukama doutnat vážné konflikty. Ani si jich nedokázali včas všimnout. Pak se každému dalšímu společenskému výbuchu divili.

Místo a řečník už skoro nemohli být symboličtější. Liverpool je jedním z těch měst, kde žije opravdu hodně lidí, které globalizace nechala kdesi vzadu, bez životní perspektivy. Průmyslové centrum se od časů antiprůmyslové revoluce, která Velkou Británii proměnila v ekonomiku služeb, nepodařilo resuscitovat.

Vrchol bohatne, střed chudne

Ve svém liverpoolském projevu ukázal i přesná čísla, jak se nerovnost na Západě za poslední desetiletí dramaticky zvýšila. „Podíl bohatství, které vlastní jedno procento nejbohatších Američanů, vzrostl z 25 procent v roce 1990 na 40 procent v roce 2012. V globálním měřítku ještě víc. Jedno procento nejbohatších lidí drželo ještě v roce 2000 jednu třetinu světového bohatství, v roce 2010 to už byla jedna polovina.“ To je výsledek toho pro mnoho lidí ztraceného desetiletí, o němž Carney mluví. Když bohatne jen nejvyšší vrstva, která kašle na to, že velké části ostatních reálné příjmy stagnují, schyluje se ke společenskému výbuchu. Obzvláště když lidé poslouchají řeči, jak žijeme v postmateriální společnosti, kde jde teď hlavně o identitu. A myslitelé typu českého pop-ekonoma Tomáše Sedláčka je přesvědčují, že společnost už je tak blahobytná, že se přejedla a nutně musí přijít éra omezení a skromnosti.

Celý text najdete v novém Týdeníku Echo ZDE.