5 NEJ nenáviděných staveb. Světoví architekti je ale hájí
Co hyzdí světové metropole
NOVÉ
Moderní mrakodrap v panoramatu Paříže, nacismem pronásledované letiště Tempelhof v Berlíně nebo squaterský komplex v Neapoli. Budovy, které jsou obyvateli měst nenáviděné a odsuzované za hyzdění tváře jejich metropole. Uznávaní architekti pro americké The New York Times poskytli nový pohled na tyto budovy a ukázují, že nejsou tak hrozné, jak je lidé vnímají.
Berlín: Letiště Tempelhof
,,Architektura Tempelhofu je heroická, ne v pompézním, prázdném slova smyslu, ale jako výtvor, který má silného ducha,“ říká o berlínském nechvalně známém letišti Tempelhof architekt britský architekt Norman Foster, autor revoluční Willisovy budovy, který byl královnou za svou práci povýšen do šlechtického stavu. Letiště Tempelhof je podle něj i přes svou silně nacistickou minulost významným dílem moderního věku. Letiště, kde poslední letadlo vzlétlo v roce 2008 a slouží nyní jako park, ve třicátých letech rozšířil Hitler, aby vytvořil světový letecký komplex. Později přiléhalo koncentračnímu táboru pro novináře, politiky a opozici. Po válce se přes něj dopravovaly zásoby do západního Berlína při první Berlínské krizi.
Spent the day at Berlin‘s abandoned Tempelhof airport hearing about its history/relationship with Berliners. Amazing. pic.twitter.com/1jlvCHUK5p
— Benjamin Zand (@BenjaminZand)
5. Červen 2015
Paříž: Věž Montparnasse a Centrum Georgese Pompidoua
Město, které symbolizují uhlazené světlé budovy z dob Napoelona III., který v druhé polovině 19. století vtiskl Paříži komplexní přestavbou současný vzhled, hyzdí podle jeho obyvatel hned dvě budovy. První je moderní mrakodrap Tour Montparnasse, známý jako nejnenáviděnější budova města, který se v roce jeho dokončení (1973) stal nejvyšší budovou v Evropě. Pro Pařížany však historický ráz města narušil natolik, že dva roky po jeho otevření úřady do budoucna zakázaly stavět podobné budovy. Podle Daniela Liebeskinda, americko-polského mistra oboru, který projektoval tzv. Memory foundations na místě padlých Dvojčat v New Yorku, je pařížský kolos symbolem vitálního, pulzujícího města, které se mění podle doby, ve které se populace stále zvyšuje a jsou nutná úsporná opatření, která sentimentální Pařížané, co chtějí žít v muzejním městě, nevidí. ,,Tour Montparnasse možná není geniální, ale představuje to, jaké by město budoucnosti mělo být.“
Druhý hyzdící objekt představuje Centrum Georgese Pompidoua, pojmenované po francouzském prezidentovi, který ho v sedmdesátých letech nechal vystavět. Projekt, na kterém se podílel i Jan Kaplický, leží uprostřed historických budov jako kosmická loď z jiné reality. Je silně industriální a hraje zářivými barvami. Její vzhled souzní s jejím účelem, jako galerie moderního umění, nesouzní však už s okolním prostředím, jak potvrzuje i belgický architekt Vincent Van Duysen, který ho vnímá hlavně jako skvělou modifikaci klasického muzea, která je otevřená veřejnosti, kterou láká. Ročně centrum navštíví přes milion lidí.
Čtěte také: ‚Maršmeloun‘ nemá být bílorůžový. Je to podvrh, tvrdí architekt
Londýn: Britisch Telecom Tower
Své černé Petry mají i Londýn nebo Neapol. V Londýně se ve své době stala kontroverzní British Telecom Tower, televizní věž, do které se dnes lidé chodí dívat na moderní umění. V šedesátých letech byla postavená jako telekomunikační a satelitní průkopník, který měl na vrchu i restauraci, jež se otočila kolem osy za 22 minut. Londýňané v ní také každý rok běhali tradiční maraton do schodů. Amanda Leveteová, architekta a exmanželka Jana Kaplického, je fascinovaná tím, že účelem věže byla pouze její výška, nic víc. Dnes ji vnímá jako extravagantní připomínku.
Neapol: Komplex Vele di Scampia
Obhajobu si zasloužil také komplex obytných budov Vele di Scampia v italské Neapoli, které silně připomínají například pražský hotel Pyramida. Byl odsuzovaný již od začátku stavby. Cílem bylo poskytnout řešení stále se zvyšujícímu zalidnění města. Avšak jen pět let po dostavení ho po zemětřesení obsadili squateři a budovy se staly městským ghettem. ,,Kdyby tyto budovy někdo přede mě postavil dnes, bez kontextu a historie, považoval bych je za velice silné dílo,“ říká italský architekt Ada Tolla, pro kterého dále symbolizuje právo na domov pro každého. Objekt, který je pod neustálou hrozbou demolice, pro něj není selháním architektury, ale úřadů a managementu.
Life Inside the Vele di Scampia – http://t.co/1AEAOJMfGd pic.twitter.com/5QMbCSVvwj
— Failed Architecture (@FailedArch)
11. Prosinec 2014
