Dělníci bulváru v zahradě plné kvetoucích narcisů

Uvedení filmu Víta Klusáka Dělníci bulváru předcházela mimořádně silná "dělostřelecká příprava", v mnoha médiích se objevovaly obsáhlé rozhovory s tvůrcem snímku nebo jeho protagonistou Pavlem Novotným, recenze, úvahy o bulvárním tisku. Odvysíláním filmu debata neskončila. Podařilo se tak vytvořit dojem události. Mohutná kampaň ale Klusákův film taky poškodila. Mnoho z těch, kdo si ho ve středu večer pustili, vědělo velice přesně, co v něm uvidí, co v něm bude kdo říkat. Vlastně už ho znali. Nějaké další vrstvy nebo silné obrazy se totiž ke sdělením, jež se vejdou do programových anoncí, autorům podařilo přidat jen zřídka.

Svět českých celebrit a o nich referujících médií je jistě barvitý, perverzním způsobem zábavný. Klusákovým filmem to několikrát probleskne. V úvodní sekvenci z demonstrace proti týrání žen obecně a Ivety Bartošové zvlášť na Václavském náměstí, již ukončí dobře načasovaná bouřka, nebo ve vskutku strašidelné pasáži z Uhříněvsi, kde v kostele zpívá Iveta Bartošová. Obraz do noci svítící barokní stavby, z níž se ozývá bakelitová verze písně z filmové pohádky, měl docela velkou sílu, dalo se v něm vidět shrnutí stavu českého ducha. Záběry na reportérku Olgu Path Štíplovou, ploužící se mezi pražskou high society zas působily jako úryvek z nějaké o dost ušmudlanější verze Sladkého života.

Všichni ti lidé jsou právě tím přesvědčením o vlastní atypičnosti typičtí, fádní. Jejich řeči pak jsou, ehm, pokračováním jejich účesů (Macura!) jinými prostředky.

Těžiště filmu ale je v promluvách aktérů. Většina z nich byla přitom pronesena se stejným záměrem - prezentovat mluvčího jako osobu inteligentní, vidící za kulisy dění, povznesenou nad manipulovanou masou. Sebe tak vnímají někdejší partner Ivety Bartošové Zdeněk Macura, vydavatel Extra.cz Jan Bárta (má rád Noama Chomského, logické), anonymní muž na Plese v opeře, který s rozkoší mluví o druhých jako o ovcích, a především Pavel Novotný, jehož monology tvoří jakousi páteř snímku, a kterého kamera sleduje i doma nebo na návštěvě u rodičů. Všichni ti lidé jsou právě tím přesvědčením o vlastní atypičnosti typičtí, fádní. Jejich řeči pak jsou, ehm, pokračováním jejich účesů (Macura!) jinými prostředky.

Pavel Novotný možná je zajímavý člověk, tvář, kterou ukazuje kameře, je ale tuctová - chlapíků opojených mocí, přesvědčených o tom, jak všechno prokoukli a mají to zmáknuté, nenechají se opít rohlíkem a jsou o tom schopni se samožerským cynismem obsáhle rozprávět, je dost. Často vyzařují podobnou nejistotu, jaká je za Novotného slovy někdy znát. Vít Klusák jako kdyby to přesvědčení o mimořádnosti Pavla Novotného sdílel, proud slov poctivě zaznamenává, jeho občasné pokusy zpovídaného nějak postrčit jsou marné - kompenzovat to možná měla závěrečná scéna s Novotného dcerkou. Trochu okázale, trochu pozdě. Mnohost řečí totiž v Dělnících bulváru v kvalitu nepřerůstá, spíš pozorovatelský styl přestává stačit a film se - při vší prvoplánové barvitosti - stává vlastně dost monotónním.

Ano, svět českých celebrit je absurdní, komický. Ano, bulvár dělají lidé občas dost cyničtí, což nutně neznamená, že jsou hloupí.

Slovo bulvár ve "slušné společnosti" vyvolává reflexivní odpor, je jaksi správné a velice bezpečné mluvit o něm s kombinací nezájmu a pohrdání. Vít Klusák nechtěl jít cestou toho snadného a okázalého pohoršování se. Úplně se mu ale nepodařilo přijít s nějakým vlastním postojem, pohledem, jenž by zaznamenané detaily trochu zceloval, přesáhl. Jeho film tak většinou ilustruje věci už mnohokrát konstatované. Ano, svět českých celebrit je absurdní, komický. Ano, bulvár dělají lidé občas dost cyničtí, což nutně neznamená, že jsou hloupí. Ano, mezi bulvárními médii a aktéry bulvárních zpráv existuje čilá komunikace, ledacos je předem domluveno, ledaskdo je pro trochu pozornosti ochotný mnoho udělat. Dělníci bulváru se v něčem podobají článku z nějakého českého tabloidu. Titulek šťavnatý, fotka taky, s textem už je to slabší.