1 TÝDENÍK ECHO

Kdo je v Rusku proti? Stlačené péro se vymrští

ESEJ

Témata: ,

Viděno od nás, jarní masivní protesty v Rusku přišly zcela znenadání. Bereme-li vážně statistiky, podle nichž je 86 % Rusů s vládnutím Vladimira Putina navýsost spokojeno a nic jiného si nepřeje, pak pro nás musí být záhadou, kde se vzaly ty desítky tisíc demonstrantů, kteří příležitostně vycházejí do ulic od Vladivostoku až po Petrohrad? Kdo a co zameškal v kompetentních orgánech, že Alexej Navalnyj může dle libosti svolávat protesty, zakládat po celém Rusku své volební štáby a vyhrávat, když na to přijde, internetovou simulaci prezidentských voleb? Ztratili snad občané strach z nevyhnutelného postihu, anebo je celý obraz spokojeného Ruska zgruntu vybájený?

Spousta otázek zůstává nezodpovězena: máme vážně uvěřit tomu, že ruská společnost vnímá korupci jako svůj absolutně největší problém? Proč nereagují Rusové stejně kurážně na válečná dobrodružství Kremlu v postsovětském prostoru a na Blízkém východě? Proč je všudypřítomné projevy autoritářství, soudní i mimosoudní represe, potlačení svobodného tisku a zrušení jiných občanských práv nechávají v relativním klidu? Proč nešli na náměstí v takových počtech po vraždě Borise Němcova, u níž nebylo sebemenších pochyb, že byla objednána stejnými lidmi, kteří se potom dušovali, že na její vyšetření osobně dohlédnou? Proč ostatně hlavním terčem protikorupčního rozhořčení není Vladimir Putin, který je zosobněním zlodějského režimu, nýbrž předseda vlády Dmitrij Medveděv? Proč zrovna on, v němž demokratická veřejnost ještě před pár lety viděla určitou šanci na obrodu země a alternativu ke zkostnatělému Putinovi, vyvolává nyní v lidech takovou podrážděnost? Postačí k vysvětlení, že právě Medveděvovi patří anekdotický výrok překvapující svým cynismem, „peníze nejsou, ale vy se držte!“? V kleptokratické společnosti přece premiér nemůže krást míň, než mu ze služebního postavení náleží.

To, že právě úplatnost moci nyní uráží lidi nejvíc, svědčí o zrušení dříve platné společenské smlouvy. Ta spočívala v připravenosti vrchnosti slušně živit své poddané výměnou za jejich občanská práva. Není to žádná sociální novinka – byl to i princip „gulášového socialismu“. Dokud to ceny ropy umožňovaly, nějaké drobty padaly z vrchnostenského stolu do nastavených úst. Tento způsob přerozdělování byl u nás mylně vydáván za „putinský blahobyt“. Dnes Rusy vydražďuje k nepříčetnosti poznání, že peníze došly pouze pro ně, že to oni se mají držet, zatímco ti nahoře kradou ostošest. Starší vidí, že služební postup pro ně skončil, příjem už nikdy nebude větší a zajistit rodinu je den ode dne těžší. Mladí zjišťují, že jejich život nemá žádné vyhlídky, sociální výtahy se zasekly a jejich trpěliví rodiče o poznání zchudli. Tito nespokojenci, jimž náhlá bída vadí více než autoritářský režim, se potkávají na náměstích se stoupenci demokratického vývoje země. Spojení těchto dvou složek vytváří živnou půdu pro společenský kvas, jenž se špatně potírá.

Stlačené péro se vymrští

To, co se děje v Rusku, je dílčí projev obecné krize v postsovětském prostoru. Její podstatou je definitivní vyčerpanost sovětských ekonomických modelů. Bývalé sovětské republiky měly zhruba čtvrt století na vytěžování starých hospodářských struktur, a pokud včas nezahájily ekonomické reformy, záhy na ně čeká morová rána ekonomické degradace a sociálního neklidu. To se teprve pozná rozdíl mezi strnulými postsovětskými režimy a postmajdanní Ukrajinou, která, i když horko těžko, se přece jen propracovává ke stavu, kdy reformy jsou proveditelné, demokratické mechanismy střídání u moci funkční a obyvatelstvo je součástí systému, nikoli pasivním objektem vládnutí. Všimněte si, jak podobné a stejně načasované je sociální pnutí v Rusku a sousedním Bělorusku, i když motivace je zdánlivě odlišná: v Bělorusku se nebojuje proti korupci, ale proti prezidentskému výnosu o zdanění tzv. příživníků. Příčina je stejná: peníze došly, pouze v případě Běloruska došly peníze ruské. Model fungování postsovětské běloruské ekonomiky je v troskách, úřady nemohou dodržovat starou společenskou smlouvu a žádný jiný projekt vývoje země není prezident Lukašenko schopen nabídnout, na to je příliš anachronický.

Stlačené péro má tendenci vymrštit se, je to fyzikální zákon. Není náhoda, že prezident Putin v poslední době často mluví o nebezpečí „arabského jara“, nebo dokonce občanské války. Jeho obava je oprávněná: Rusko, které se nyní aktivně podílí na destabilizaci Sýrie, má neblahé tušení, že se samo může kdykoli stát jednou gigantickou Sýrií, jen zavalenou sněhem a osázenou raketami. Právě rakety s jadernými hlavicemi jsou nejpádnějším důvodem, proč si Západ nemůže přát neřízený rozpad Ruska. Avšak neexistuje vnější síla, jež by mohla zastavit rozkladný proces ve velkých a značně autonomních systémech.

Uvědomělé prostitutky

Otázka, která se nabízí sama: proč ze zrušení společenské smlouvy zatím netěží jiné složky ruské opozice? Alexej Navalnyj se sice činí a svou schopností využít moderní komunikační technologie k zisku sympatií značně připomíná Donalda Trumpa, leč jak lze vysvětlit, že tradiční demokratická opozice v Rusku je spíše mrtvá než živá? Kde jsou staří harcovníci disidentského hnutí, čelní postavy liberální transformace z Jelcinových dob, nositelé „bílých pentlí“ z časů protestů proti volebním podvodům? Co vůbec znamená technický termín „opozice“ v současném Rusku? Poslední nezávislý průzkum na toto téma se konal zhruba před rokem: zjistilo se, že pouze 52 % dotázaných pokládá existenci opozice v Rusku za potřebnou. Co víc: tento podíl taje jako kus másla na rozžhavené pánvi – na vrcholu protestů činil 72 %, v roce 2015 to ještě bylo 66 %. Ohledně toho, kdo v Rusku vlastně patří k opozici, panuje v hlavách obyvatel neuvěřitelný maglajz. Pro 69 % dotázaných je nejznámějším opozičníkem vůdce „liberálních demokratů“ Vladimir Žirinovskij, pro 63 % je to komunistická vykopávka Gennadij Zjuganov. Jinými slovy, za opozičníky tu jsou běžně pokládáni lidé, kteří ani vteřinu nevzdorovali moci, ba naopak, vždy byli jejími nejoddanějšími služebníky, podporovali v dumě všechny tmářské zákonodárné iniciativy a válečné výboje Kremlu. Jen 44 % dotázaných jsou povědomá jména Chodorkovského nebo Javlinského.

Takového stavu se podařilo dosáhnout způsoby, na něž jsme byli zvyklí za totality i my. Půldruhého desetiletí bez přestávky pokračuje informační válka proti všemu, co jeví známky nespokojenosti. Nelze poměřit množství lží a pomluv, které prokremelská média vrhla za tu dobu na hlavy opozičníků. Týden co týden ruská televize, přezdívaná lidem „zombovací bedna“, věnuje jejich očerňování podstatnou část vysílacího času. Nekonečné seriály, kulaté stoly, sestříhané záběry a padělky odposlechů malují pro důvěřivé hlavy obrázek prodejného a mravně zpustlého odrodilce, ochotného za pár grošů prodat vlastní mámu do bordelu a své krajany do americké poroby. Po dlouhé měsíce na průčelích úředních budov visí podobizny známých odpůrců režimu opatřené varovným nápisem „Nepřátelé lidu“. Neberou konce policejní provokace, v nichž uvědomělé prostitutky svádějí občanské aktivisty k hromadným orgiím a nestydaté záběry pořízené skrytou kamerou pak vysílají celoplošné televize pod uštěpačnými názvy jako „Anatomie protestů“ či „Jejich pravá tvář“.

Druhý prostinký trik spočívá v tom, že se oficiální propagandě podařilo spojit v myšlení obyvatel současnou opozici s těmi, kdo se pokoušeli o transformaci režimu v 90. letech. Je to jednoduchá kombinace na dva tahy: v prvním se ve veřejném povědomí utvoří falešný obraz „doby temna“, ve druhém se podsouvá rovnítko mezi tehdejšími vládci a současnými opozičníky, z nichž většina, na rozdíl od Putina a jeho druhů, ve skutečnosti s mocí nikdy neměla nic společného. Že v Rusku nezůstaly žádné životaschopné opoziční politické struktury, o to se postaraly také čistě silové metody: nevyžádaným stranám byl spolehlivě znemožněn vstup do parlamentu, zastrašení podnikatelé pochopili, že jakákoli podpora opozičních sil je hotovou sebevraždou, a mladí Rusové s aktivním životním postojem seznali, že uskutečnit své tužby lze kdekoli, jen ne v opozici, neboť zamřížovaný anton, policejní obušek a záznam v trestním rejstříku nejsou nejlepšími předpoklady pro úspěšný nástup do sociálního výtahu.

Neumění se sjednotit

V potaz je třeba vzít také obecně nízkou politickou kulturu obyvatelstva, jehož součástí je venkoncem i opozice. Nevalná je zde cena takových hodnot jako solidarita, umění kompromisu, návyk dialogu. Výsledkem bizarního propojení těchto faktorů je neopakovatelné atmosferické pozadí, na němž musíme vnímat známky života silně roztříštěné opozice. Vyznat se v tomto rozbahněném terénu není snadné, a tak není divu, že mnohé opoziční postavy požívají v zahraničí jiné pověsti než doma. Jedním z u nás nejznámějších protagonistů disentu je Grigorij Javlinskij, předseda stany Jabloko, kde první písmeno názvu je odvozeno od jeho jména. Lze ho potkat takřka na každém ročníku Fóra 2000 v Praze. V Rusku ho však demokratická veřejnost nemá ráda skoro stejně vášnivě jako samotného Putina. Každá frakce ruské opozice má vlastní důvody pro konflikt s Javlinským. Většinou je však příčinou jeho přeceňování vlastní důležitosti a sklon k vůdcovství. Lze pochopit vůdce Demokratické koalice Navalného a Jašina, kteří byli z Jabloka vyloučeni, avšak výhrady vůči němu mají i aktivisté strany Parnas, která vznikla na troskách Svazu pravicových sil. Pokaždé když se demokratická opozice aspoň v náznaku pokusila o sjednocení, Javlinskij takové pokusy sabotoval a většinou dotáhl svár k úplnému rozkolu. Tak se stalo, když vznikl Výbor 2008, který se pokusil kolem sebe shromáždit činitele tak zvučných jmen jako Kasparov, Bukovskij, Němcov, Chakamada, Ryžkov, Satarov, ale také výkvět svobodné ruské žurnalistiky v osobách Kiseljova, Muratova, Latyninové, Parchomenka, Šenderoviče a dalších, byl to Javlinskij, kdo činnost výboru odsoudil a předem označil za fiasko.

Konflikt mezi demokratickou veřejností a stranou Jabloko má systémovou povahu. Jabločnici jsou levicoví liberálové, něco na způsob sociálních demokratů. Svaz pravicových sil a jeho nástupnická strana Parnas jsou klasičtí pravicoví liberálové. Zastupují zájmy podnikatelů, drobných a větších. Problém je v tom, že podnikat v Rusku nelze jinak než po dohodě s politickou mocí. Byznys, který nectí vertikálu moci, v Rusku nemůže vynášet. Podnikatelské strany, jež ztratí vliv v exekutivě, zacházejí na úbytě. A to je společný osud Svazu pravicových sil a Parnasu.

Nedá se říct, že by se v Rusku čas od času nepodnikaly zoufalé pokusy o spojení demokratických sil v cosi závažnějšího než zájmové kroužky inteligence. Všechna volání po sjednocení však dopadla stejně jako slogan „Proletáři všech zemí, spojte se!“.

Naposledy takový apel zazněl v únoru roku 2016, kdy deník Novaja gazeta otiskl prohlášení 22 slovutných mistrů kultury a vědy, podle nichž by měly strany Jabloko a Parnas jít k parlamentním volbám s jedinou kandidátní listinou. Dopadlo to jako vždy: zatímco Parnas navrhl spojit se v jeden politický subjekt, Jabloko nabídlo parnasovcům jen místa na své kandidátce. Ježto sociologie v Rusku jako věda skončila, nezbývá než hádat, jaký dojem by potenciální spojení učinilo na ruského voliče. Nelze vyloučit, že by leckterý kancelářský inteligent byl znechucen přítomností Michaila Kasjanova, kdysi vysokého vládního činitele, na společné kandidátce, zatímco mnohý demokraticky orientovaný podnikatel by nepřenesl přes srdce kandidaturu Grigorije Javlinského. Výsledkem takového sjednocení by pak byla volební anihilace obou stran.

Tyto ohledy však nejsou rozhodujícím argumentem proti politickému scelení opozice. Důležitější je, že tomu účinně zabraňují právní a politické šikany. Takovému spojení by muselo předcházet formální zrušení obou stran a podstoupení krajně nejistého procesu přeregistrace. Proto vedení obou stran, které vnímá myšlenku sjednocení jako značně utopickou, se nyní pokouší zaangažovat a dostat na své kandidátky známé postavy veřejného života. Žádné ze skupin se zatím nepodařilo dosáhnout nějakých pronikavých úspěchů. Zatímco k Jabloku se přimknuli nezávislý poslanec Státní dumy Dmitrij Gudkov, majitel televizního kanálu Dožď (Déšť), Aleksandr Vinokurov a podnikatel Dmitrij Někrasov, Parnas dostal pod svou vlajku u nás velmi známého historika, profesora Andreje Zubova, který šel do politiky poté, co byl z politických důvodů propuštěn z prestižní školy MGIMO.

Zmatený Chodorkovskij a nejisté výhledy

Alternativou k beznadějné účasti ve volbách je jejich totální bojkot – i tato myšlenka má mezi opozičníky řadu vlivných zastánců. Důvody jsou pochopitelné: z voleb se dávno stala sada manipulativních technologií umožňujících de facto jmenovat „správné lidi“ do Státní dumy, případně rovnou do Kremlu. Naprostý zákaz přístupu opozice k celoplošným médiím, přímá falzifikace volebních výsledků, administrativní nátlak na voliče – to všechno ospravedlňuje pochybnosti o smysluplnosti účasti ve volební frašce. Myšlenku bojkotu voleb důsledně prosazují takoví veteráni protestního hnutí jako šachový mistr světa Gari Kasparov, novináři Aleksandr Ryklin a Aleksandr Sotnik a další. V loňském roce se stoupenci tohoto názoru dvakrát pokusili uspořádat velké shromáždění v „blízké cizině“ – v litevském Vilniusu. Přestože se Fóra svobodného Ruska zúčastnili opozičníci nejzvučnějších jmen, hlavní nezávislé sdělovací prostředky událost prakticky ignorovaly nebo se omezily na uštěpačné a většinou odsuzující komentáře. Bývalý Putinův poradce a nyní jeden z nejrespektovanějších expertů na současné Rusko Andrej Illarionov vysvětlil negativní postoj demokratických médií tím, že jsou personálně propojena s jinými segmenty opozice, jako jsou Parnas, Jabloko nebo Demokratická koalice Navalného, a bojí se konkurence. To je smutný příklad příkopů dělících ty, kdo vzdorují Putinovu režimu osobní moci.

Velmi špatně čitelným fragmentem protestního hnutí je Michail Chodorkovskij a jeho Otevřené Rusko. Deset let žaláře a osobní statečnost mu zajistily zasloužený respekt doma i v cizině a vymrštily jej div ne do čela celého protestního hnutí. Leč po odpykání trestu Chodorkovskij učinil řadu velmi zmatených prohlášení, jež obdiv k němu značně zchladila. Souhlas s ruskými výboji na Kavkaze, podpora ruských nároků na Krym, některé další nepochopitelné postoje zavánějící nepřežitou postkomunistickou nostalgií donutily jeho demokratické obdivovatele ke změně názoru na něj. V posledních volbách Otevřené Rusko nepodpořilo žádnou z demokratických mimoparlamentních stran. Na letošním dubnovém kongresu v estonském Tallinnu Chodorkovskij formálně odstoupil z pozice lídra hnutí a ponechal si pouze titul čestného zakladatele.

Personalistický režim polofašistického typu nikdy nemůže trvat věčně. Takový režim se pravidelně dopouští kádrových a zahraničněpolitických přešlapů, nesmyslnými dobrodružstvími vyčerpává zbytkové hospodářské zdroje. Režimy tohoto druhu se bortí znenadání – k všeobecnému překvapení. Avšak dnešní protestní hnutí v Rusku, roztříštěné na drobné a ještě drobnější frakce, není připraveno na střemhlavý vývoj událostí. Každý z jejich vůdců si vážně myslí, že v den D právě on bude řídit běh fatálních dějů. Avšak až to praskne, k moci se mohou dostat zcela nečekaní lidé. V případě hlubokého rozštěpu elity a palácového převratu to mohou být příslušníci mocenského aparátu nebo vysoké šarže ze silových rezortů. V případě vzpoury regionálních elit se ke kormidlu může dostat některý z vůdců autonomních republik. Pokud by zhroucení režimu bylo doprovázeno hromadnými nepokoji, ulice může vygenerovat vlastní vůdce a nikde není řečeno, že to bude někdo z těch, jejichž jména byla zmíněna v tomto článku. Bez koordinace svých postojů a činů současná opozice sotva podstatně ovlivní osud země. Lídři jednotlivých protestních skupin by měli uzrát k pochopení, že každý z nich zaplňuje určitou společenskou niku a vzít za svou zásadu politické komplementárnosti, aby mohli odolávat jednoduché strategii režimu zděděné po čekistické rozvědce. Snad k tomuto pochopení jednou dospějí. Je důležité, aby už nebylo příliš pozdě.

Z nového čísla Otroci ideologických balíčků. Ztráta schopnosti vybočit ze svého davu a svobodně myslet

Echo týdne: Kluzký svah, třetí poločas a pracovní úraz ● Esej: Koněv v San Franciscu ● Svět: Christine Lagardeová a úpadek západní civilizace ● Civilizace: Jak dobře vydělávat on-line ● Recenze: Ke hvězdám raději mlčky

Všude hledám Tolkiena Varování politologa Patricka Deneena
Mučení, které jen tak neskončí Václav Marhoul a jeho adaptace knihy Nabarvené ptáče

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.