1

Západní elity: machiavelisté, nebo zoufalci na konci sil?

Interpretací historických událostí let 2015 a 2016, Brexitu, vítězství Donalda Trumpa a radikalizace v Evropě v souvislosti s imigrací, je obvykle blíže nedefinovaná „vzpoura proti elitám“. Uznat to nečiní v zásadě potíž ani levicovým liberálům, byť si myslí své. Zřídka jsme nicméně svědky serióznějších pokusů o bližší vysvětlení. Co je tedy konečným cílem oněch elit? O koho přesně se jedná? Jednají zcela úmyslně, dle plánu, nebo se jim samotným něco vymklo a nejsou schopny návratu. Nebo jsme svého druhu v občanské válce?

Teorie oddělené třídy

Jak víme, v amerických prezidentských volbách, v britském referendu nebo třeba ve francouzských krajských volbách převážně jinak (zdaleka ne však ze 100 %) hlasovaly osoby s vyšším vzděláním, větším majetkem a z velkých měst, než osoby z nižších vrstev mimo velké městské aglomerace. Jde o převážně sociálně determinovaný spor o imigraci, lidská práva a o národní identitu. A protože v každé západní zemi, kde naplno propukl, bohatí a velká města volili stávající politické strany nebo osoby i s jejich programy, lze říci, že existuje aliance mezi vyššími společenskými vrstvami a vládami, byť tyto klidně mohou být nominálně levicové. Zřejmě nejčastěji bývá rok 2016 vysvětlován jako moment vážné kolize vládnoucí politické reprezentace s podstatnou částí veřejnosti. Nejde jen o nesouhlas s momentální agendou. Umírněný, spíše empirický pohled má za to, že důvodem je na prvém místě dobře viditelný řetězec konkrétních důsledků levicově liberálních, případně neomarxistických programů. Vaz lámající jsou ale dříve ne tak ostře působící projevy degenerace: „nahoru“, mezi vyvolené, kde vládnou strany s politickými neziskovkami, médii a úředníky, vede jen uvědomělá politická korektnost. Nejvyšším patrem tohoto systému je Brusel se svými úřady, který evropští politici otevřeně preferují před svými občany.

Konzervativec pro chudé

Převažující empirický pohled neřeší více: elity jsou prostě ti, kdo tohle všechno dělají a není až tak důležité proč. Pomineme-li spektrum různých spikleneckých teorií, zřejmě nejdůsledněji se na to – vzhledem k uvedeným pravidelnostem ve volebních preferencích pochopitelně – táží sociální deterministé. Zaznívá dokonce názor, že se jedná o třídní konflikt: elity, osoby spíše z dobrých rodin, s vysokým IQ, kvalitním vzděláním a tělesně i duševně zdravé, podle něj směřují k systému, který bude plně vyhovovat jen jim. Vyhraněná lidskoprávní ideologie, vlastní západní Evropě i USA nejdéle od 90. let, je pro většinu z nich spíše instrumentem, zásobníkem slov, která se za účelem společenského úspěchu a podílu na nadvládě doporučuje opakovat. Je paradoxní, že novodobá třídní teorie včetně jejích mírnějších variant vychází z konzervativních pozic. Přinejmenším v českém kontextu ještě před nějakými 15, 20 léty konzervativcům, byť jistě nebyli asociální, ležely na srdci typicky zájmy trhu, lidí tvůrčích a spíše bohatých. Nyní se jejich část, přinejmenším rétoricky, přesouvá spíše k obyčejným lidem, OSVČ, malým a středním podnikatelům, zaměstnancům, ale i důchodcům. Nikdy jsem neslyšel říct tolik pravičáků slova „obyčejní lidé“, případně „lid“ jako v posledním roce, dvou. Důvod? Větší byznys je vnímán jako zpolitizovaný, případně dotovaný, kontrolovaný establishmentem, vyšší střední třída en bloc jako kádrový zásobník lidskoprávní elity: část pravice už se nedefinuje majetkově, nýbrž morálně a demokraticky.

Vzpoura schopných?

Jádrem „čisté“ novodobé třídní teorie už nemůže být urozený původ, stav nebo majetkový census. Je jím přirozené mezilidské dělítko: schopnosti. Formuluje-li ji konzervativec, nezávidí, nestává se z něj komunista, ale přesto se staví proti spiknutí „chytrých a schopných“. Ti, na jejichž vlastnostech stavěl ještě donedávna své představy o společnosti, se vydali trochu jiným směrem: ještě stále podnikají, stále tvoří a táhnou společnost, ale zásadně se odlišili hypermoralistní, relativistickou a zejména globální představou o světě odpovídající jejich akčnímu rádiu. Novodobý třídní konflikt není v materiálním smyslu sporem o majetek. Naopak, v jádru je v zásadě další ochota bohatých dávat. Problém je v tom, že o sobě tvrdí, že převzali globální odpovědnost, zatímco obzor neelit zůstává lokální. Třídní antielitářská teorie má stupnici propracovanosti a tvrdosti. Nejdále zachází asi verze tvrdící, že vědomým cílem elitní smetánky je recyklace někdejších stavovských, případně feudálních výsad. Tomuto cíli odpovídá orientace vládnoucích evropských politických stran na vše, co se vymyká kontrole voličů: nadnárodní korporace, na budování co možná nejpočetnější, nejloajálnější a nejzakopanější úřednické kasty, na neziskovková „rozvojová“ a lidskoprávní bratrstva a samozřejmě na kariéru v Bruselu a v dalších globalistických uskupeních. Celý tento pohyb doprovází víceméně koordinovaná redukce občanských svobod od kouření v restauracích po snahu zabavit lidem zbraně. Významného „třídního oponenta“, podnikatele a živnostníky, elity vyřídí postupně nástroji, jako je například EET.

Co by řekl klasik

Klasik by řekl: můžeme se o tom přít, můžeme nesouhlasit…Není zřejmě autority, která by dokázala novodobou „třídní teorii“ zcela smést se stolu. Na druhé straně jsou i závažné důvody ke zdrženlivosti. Jak to že ke vzpouře inteligentů nedošlo ve svobodných zemích dříve? Je ona možná nejzazší ambice elit vědomě a všeobecně v jejich řadách sdílena? Mohou svůj počet racionálně ohraničit? Je vlastně možné, aby chytří a bohatí společnost neovládali? Mluvilo by se o třídním konfliktu tolik nebýt migrační krize? Není příklon vlád ke korporacím spíše než intrikou, nešťastnou snahou vytvořit místa? Nemůže rozpínavost byrokracie vysvětlit spíše autonomní mechanismus politického alibismu? Je možné, že by elity zcela ignorovaly ekonomickou stránku věci? Proti nedůslednému empirickému schématu a snad až příliš dramatické třídní teorii, kde absentuje zejména viditelnější materiální motivace „tříd“, lze postavit snad jedině teorii přesycení a dekadence. Podle té by oddělovací kulturní tendence vyšších společenských vrstev odpovídala spojeným důsledkům blahobytu, dostupnosti humanitní vzdělanosti, kosmopolitismu a zejména vlivu historických traumat, která jsou zas podhoubím odevzdanosti, pacifismu a tendence k sebenenávisti viditelné třeba na vyhroceném zájmu o práva minorit a na relativismu v oblasti rodinných hodnot. Těžko říci, která z teorií je pro nás horší. Podle jedné jsou elity chladní machiavelisté, dle druhé něco jako zoufalá sekta na konci sil.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.