Kdo v Rusku hájí české zájmy?

Nemyslím zájmy energetické, obchodní ani politické, ale zájmy kulturní, starodávně řečeno duchovní.

K našim zkresleným, často jen na útržcích, polovičaté informovanosti, předsudcích a mediální manipulaci založených “znalostech” Ruska patří i fakt, že se v Čechách pořádně neví, kdo je vlastně v Rusku kompetentní ohledně “českých otázek”. Občas sice někdo uspořádá anketu mezi učiteli češtiny, někdo z obětavých nadšenců čas od času přeloží v nesnadných podmínkách nějakou prózu, pár básní nebo divadelní hru (aniž by se v Rusku nebo v Čechách pěstovala soudná kritika těchto překladů). Diplomaté vědí, kdo má Českou republiku na starosti na ruském ministerstvu zahraničí. Ale málokdo u nás má přehled o tom, kdo z Ruska na české kulturní poměry pohlíží se znalostí předmětu a z podnětného úhlu.

Po druhé světové válce působili v sovětských podmínkách drobných tání a nového ideologického utužování s přerývaným úspěchem historici literatury Sergej Nikolskij a Oleg Malevič, psali dobovým slovníkem o Karlu Čapkovi, Jaroslavu Haškovi a Juliu Fučíkovi. Později se hlavně Oleg Malevič marně pokoušel prosadit ruské překlady Jana Mukařovského a propojit sovětské a československé inovativní představitele humanitních věd. Ale dnes?

Jeden z nejvýznamnějších a nejkompetentnějších znalců české kultury v Rusku zemřel v Moskvě 20. srpna ve věku 67 let. Náhodná skutečnost, že tato hrozná ztráta zastihla ruskou a českou kulturní obec vpředvečer výročí sovětské okupace Československa, upozorňuje na skutečnost, že Dubin byl mimo jiné znalcem české kultury, který si držel sovětský i postsovětský režim daleko od těla.

Kdysi publikoval v samizdatu a patřil do okruhu undergroundové literární skupiny SMOG, později se profiloval jako sociolog ve slavném Levadově centru, dnes už téměř jediném výzkumném pracovišti na poli sociologie a výzkumu veřejného mínění, jehož výsledky nikdy nebyly podezřelé z ideologických manipulací a zakázek, obsahujících v zadání už i výsledky.

Ale ještě podstatnější byl jiný rys Dubinovy neúnavné profesionální práce — nadhled a možnost srovnání. Do jeho odborného zorného pole totiž čeští autoři patřili v přirozené (pro Dubina!) souvislosti například s filozofií současného italského myslitele Giorgio Agambena, literárním dílem Jorge Luise Borgese nebo s eseji Susan Sontagové.

Boris Dubin tak poskytoval českým autorům a českým zájmům nedocenitelnou službu. Nikoliv jako vlastivědně nadšený propagátor, úzce specializovaný literárněvědný bohemista nebo zahraniční patriot mistrovských děl české kultury. Nýbrž jako sociolog literatury, který česká témata zkoumal, usouvztažňoval a vykládal v rámci své evropské vzdělanosti, která se vyznačovala častým překračováním hranic časových i místních.

Boris Dubin po sobě nezanechal žádné celistvé dílo, které by svědčilo o jeho trvalém zájmu o českou kulturu — vnímanou komparativně v rámci jeho zájmu o spoustu jiných jevů a autorů. Ale bez jeho angažmá by v časopise Zahraniční literatura (Inostrannaja litěratura), v jejíž redakci měl důležité slovo, nebylo tolik publikací, upozorňujících na pozoruhodné české autory. Bez jeho přičinění by rozhlasová stanice Rádio Svoboda (Svobodná Evropa) neodvysílala řadu solidních diskuzí, jejichž úroveň vždy pozvedal jeho klidný hlas, formulující dobře promyšlené soudy.

Mnozí Dubinovi kolegové jeho smrt přijali s upřímným zděšením — nekrology hovoří o tom, že odešel člověk, který zosobňoval celou individuální instituci, jeho aktivity vyvolávaly dojem, že za nimi stojí celá řada vzdělaných osobností. Stačí uvést, že zdatně překládal ze španělštiny, portugalštiny, polštiny, francouzštiny, angličtiny a maďarštiny.

Ve Francii a v Maďarsku získal vysoká státní ocenění — i v Čechách bychom si takových agentů českých zájmů v zahraničí měli mimořádně vážit. Obzvlášť když se expertní vědomosti a intelektuální záběr pojí s pevnou občanskou statečností, která dnes v Rusku tolik znamená.

Dubin v posledních letech opakovaně popisoval s drsnou přesností sociologického chirurga, co se po roce 2000 stalo s ruskou společností, přetvořenou v nový typ virtuální masy hypnotizované propagandou státních médií. V posledním interview, publikovaném posmrtně 21. srpna letošního roku, Dubin svůj pohled na současnou situaci radikalizace politického režimu v souvislosti s ukrajinskou válkou formuluje následovně: “Neznepokojuje mě perspektiva marginální práce a osamělosti. Zvykl jsem si v takovém klimatu žít a nepovažuji to za nic hrozného. Znepokojuje mě něco jiného: teď se trhají pouta mezi lidmi, kteří byli spolu. A pouta mezi naší zemí a velkým světem, pouta, o kterých se zdálo, že se za poslední čtvrtstoletí jakž takž začala navazovat.”

Do velké klenby kulturních souvislostí Dubin zahrnoval i česká témata — měli bychom o tom vědět a cenit si toho aspoň teď, když už ke svým vždy skromně sympatickým a precizně promyšleným iniciativám žádnou novou nepřidá.