Prozřetelný tatíček Zeman kárá

Ještěže ty rozhlasové Hovory z Lán máme. O mnohé bychom bez nich byli ochuzeni. Ve víkendovém vydání dal například prezident Miloš Zeman najevo, že nepřijme na Hradě Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou, které byly po dvou letech po únosu v Pákistánu propuštěny. Mladé ženy si to privilegium podle něj jaksi nezaslouží, nepředvedly žádný výkon, „neprospěly České republice“, nejsou to slavné cestovatelky jako byli Zikmund a Hanzelka, jenom nadělaly starosti - státu, rodině, sobě, protože „jednaly velmi neprozřetelně“.

Hlava státu propuštěným mladým ženám na dálku udělala kázání, promluvila dikcí tatínka, který kárá nezvedené potomstvo, jehož pochybení musejí v potu tváře napravovat dospělí, kteří toho přitom mají sami dost. 

Dovolím si nechat stranou otázku, jestli dvě nešťastné cestovatelky skutečně projevily neprozřetelnost. O tom se vedly místy dost vzrušené debaty už po jejich únosu, zazněly v nich i pro mě docela přesvědčivé argumenty ve prospěch toho, že se ty dívky v mezích možností chovaly docela obezřetně. I kdyby to tak ale nebylo a ony byly skutečně lehkomyslné, tak co z toho plyne?

Každý den se vynakládá spousta peněz a lidské práce na to, aby někdo naplno nepocítil důsledky svého „neprozřetelného“ chování a je to tak úplně v pořádku. Kluk se předvádí na motorce a týmy lékařů ho pak musejí draze a pracně dávat dohromady. Někdo celý život kouří a taky potom přidělává práci doktorům a jeho léčba stojí dost peněz. Inu, tak to chodí.

Dokonce si troufám říct, že neprozřetelnost k určitému věku patří a lidé, kteří ji v mládí neprojevili nebo se to o sobě domnívají, jsou, ehm, poněkud podezřelí. A dokonce mám dojem, že z těch neprozřetelných mladých často vyrostou tak či onak pozoruhodní dospělí. 

Patřím ke generaci, pro kterou toulat se světem, vymést všechny možné jeho kouty, byla nenaplnitelný sen. A jsem šťastný, že dnešní mladí tuhle šanci mají a zhusta ji využívají. Vidí barvy, vnímají vůně, setkávají se s lidmi, přivezou domů, když už nic jiného, spoustu historek. Taky tam můžou být konfrontovaní s tím, že svět je nebezpečné místo. Protože je. A je dobré znát i tu jeho stránku, již člověk nevidí, když zůstane sedět doma. Ty zážitky a vjemy, které domů přivážejí všichni ti mladí tuláci, představují určitou hodnotu, když jsou ve společnosti lidé, kteří mají zkušenosti z toho „širého světa“, mění ji to, myslím, že k lepšímu.

Nepředpokládám, že audience u prezidenta je nějak zvlášť vysoko na žebříčku přání těch čerstvě osvobozených dívek. O moc asi nepřišly. Miloš Zeman se ale o cosi připravil. O možnost promluvit si ne se dvěma možná v něčem naivními cestovatelkami nehodnými jeho prezidentské úrovně, ale se ženami, jež prošly něčím v českém kontextu mimořádným, nějak se s tou strašnou situací musely vypořádat, něco během ní asi zažily, něco jim pomáhalo ji překonat. Jeden by se jich na to asi zeptal, kdyby měl tu příležitost. Prezident to ovšem nepotřebuje, nepochybně v tom má jasno. Jako ostatně ve všem.