Nařčení ze sexuálního zneužití: bomba hozená do rodiny

V Česku bývá ročně ohlášeno přibližně tisíc případů sexuálního zneužití dítěte. Podle expertů většina oznámení míří proti rodičům či nejbližším příbuzným dětí. „Je to jako když hodíte do té rodiny bombu. Ať už se podezření ukáže jako odůvodněné nebo ne, rodinu to totálně rozvrátí,“ říká ředitelka Nadace Naše dítě  Monika Šimůnková, jež vyzvala stát k vytvoření systému na podporu zmíněných rodin, které se ocitnou v podobné tíživé situaci.

Kvůli podezření ze zneužívání své malé dcery spáchal na konci ledna v Nýrsku šestačtyřicetiletý muž sebevraždu. Policie případ nejdřív odložila, podle pozdějších zpráv médií ale poté kauzu začala znovu prověřovat. Matka dcery obvinění vůči svému zemřelému muži odmítá a tvrdí, že to byl vzorný otec. Klatovská sociálka po dvou týdnech povolila návrat děvčete a její sestry, které byly svěřeny do náhradní péče jejich tetě, zpátky do rodiny.

Zda se odbor sociálních věcí radnice v Klatovech, pod který Nýrsko spadá, snaží v tíživé situaci rodině nějak pomoct, nechce vedoucí odboru prozradit. „S ohledem na ochranu osobních údajů o tom nemůžu mluvit,“ říká Hana Křivohlavá. Všeobecně dodává, že sociálka může takové rodině nabídnout svého psychologa, pokud jej ale rodina z nějakého důvodu odmítne, musí si jiného sama zaplatit.

„V České republice naprosto chybí systémová práce s rodinami, které se ocitnou v naprosto tíživé situaci, kdy byly obviněny ze sexuálního zneužívání,“ upozorňuje Monika Šimůnková, bývalá vládní zmocněnkyně pro lidská práva, která se nedávno stala ředitelkou Nadace Naše dítě. V Česku bylo v roce 2013 – podle posledních dostupných údajů – nahlášeno 888 případů sexuálního zneužívání dětí a bezmála další dva tisíce případů tělesného a psychického týrání nezletilců. Ministerstvo práce a sociálních věcí, které údaje shromažďuje, už neuvádí statistiku, v kolika případech se obvinění ukázalo jako neoprávněné.

„Odepsaný nadosmrti“

„Ať je to tak či tak, rodina musí dál koexistovat a vztahy mezi rodiči a dětmi nekončí,“ podotýká Šimůnková. Podle ní by se měl stát podílet na pomoci takovým rodinám.

S tím souhlasí například psycholog Václav Mertin. „Tady systém selhává a úřední ‚pomoc‘ je mnohdy spíše represivní. Úředníci dojdou do rodiny a maximálně o tom, co se stalo, udělají zápis,“ říká Mertin, podle nějž se u lidí v této situaci může dostavit pocit, že „jsou odepsaní nadosmrti“. Pomáhat takové rodině by podle něj nemuseli nutně psychologové, ale i „slušně vyškolení sociální pracovníci“, pokud možno s vysokoškolským vzděláním.

Podle psychologa by se ale samozřejmě mělo pracovat i s rodinami, kde podezření ze zneužití bylo spíše důvodné. „Měli by vědět, že se se  o ně staráme, a že je nepouštíme ze zřetele. Není to proto, abychom je při něčem chytli, ale abychom případně zachytili signál, že může dojít k recidivě a aby eventuální škoda pak byla menší,“ dodává Mertin.

Neexistující systém práce s obviněnými rodinami podle Šimůnkové vede paradoxně také k tomu, že potenciální oznamovatelé podezření ze zneužívání dětí váhají, přestože dítěti může být opravdu ubližováno. „Volají nám lidé: Máme podezření, ale nechceme jít na policii ani na OSPOD (sociálku), protože víme, že se rozjede mašinérie a rodina se pak  rozpadne,“ říká Šimůnková.

„Zodpovědnost, že se spletete, je obrovská. Když byste věděl, že existuje systém, který se těm lidem bude věnovat, je pravděpodobnější, že byste něco takového oznámil,“ popisuje Václav Mertin začarovaný kruh.