Kolaps do každé rodiny! Střezte se sněhuláka!
Někdy si člověk těch kolem něj zásadních událostí skoro nevšimne. Jednou jede do práce metrem místo tramvají a ony to dějiny, které sevřely „zemi v ledové pasti“ (LN) a připravily jí „největší ledový kolaps“ (MFD). Jako jasně, kdekdo to včera neměl jednoduché, lidi neplánovaně přespávali ve vlacích a tak. Ale jestli včerejšek byl obrazem historické kalamity pro dnešní dobu, tak si žijeme jak na zámku. Ale ta moje perspektiva jistě nějak zkresluje, v den, kdy slovy Práva „stálo vše, co potřebovalo trolej“, jsem – ač trolej k přesunu nepotřebuji – taky prostál, respektive proseděl. Poloha stabilizovaná, přísun pohonných hmot zajištěný, to se mi to šprýmuje.
Na titulce Lidových novin „kalamitní“ sloupek Zbyňka Petráčka. „Ledovka ukazuje, že příroda dokáže zaskočit i vyspělou společnost. Nelze ji přesně předvídat, neboť její vznik záleží na teplotních rozdílech desetin stupně Celsia. Nelze jí účinně čelit – třeba stavět hráze jako při povodni. Lze jen zírat, jak stojí vlaky a tramvaje.“ Popularizátor vědy Stanislav Mihulka v MFD píše, že včerejší zkušenost „nás nabádá k větší pružnosti tváří v tvář silám přírody“. Skládá to obraz ideální reakce na příští ledovkovou kalamitu: nejprve zírat, pak seznat, že stojící tramvaj jako předmět vynucující si zírání nevydrží příliš dlouho a pružně odskákat jako to gumové dítě, jímž – jak je čtenářům této rubriky dobře známo - nezatopíš.
O předzvěstech dalekosáhlejších kolapsů referuje Právo. Píše o setkání lidí z hnutí Starostové a nezávislí s egyptologem Miroslavem Bártou, který má, zdá se, nakročeno k tomu, aby ve zdejším veřejném životě obsadil pozici vyhrazenou pro rezidentního vševěda. „Kolaps společnosti se blíží, vystrašil egyptolog starosty“, zní titulek. „Nakonec se mu ale Starosty podařilo i rozesmát. ‚Moje přednášky mají nesporný ekonomický efekt, protože po jejich skončení moji posluchači vyhledávají restaurační zařízení a tam potom setrvávají velmi dlouho,‘ dodal. Sklidil aplaus, ale Starostům chvíli trvalo, než se jim podařilo znovu diskutovat o programu a přízemních věcech.“ K obsahu Bártovy přednášky Právo píše: „Podle něj veškeré indicie a srovnání s historií ukazují na to, že naše civilizace je na pokraji kolapsu, a vše napovídá tomu, že ‚vnitřní reforma systému není možná‘. Příkladů úpadku je podle něj všude dost. ‚Pokud Belgičani pod tlakem nějaké menšiny odstranili vánoční stromeček, tak to není k pousmání, ale je to projev zásadní krize společnosti, která už neví, kde má kořeny,‘ uvedl.“ Takže. Příkladů toho, jak se západní civilizace odřezává od kořenů by se asi dalo najít docela dost. Zrovna ten, který zmiňuje pan Bárta, je ale dlouho známý hoax. Jak to bylo s tím vánočním stromkem v Bruselu, jeden zjistí za cca pět vteřin. Člověk, který má reputaci nesmlouvavého vykladače ověřených faktů, by je snad mohl vynaložit.
Rusko ohlásilo zastavení projektu výstavby plynovodu South Stream. Lidové noviny to popisují titulkem „Putin vybruslil ze drahého špásu“. Související analýza ale jako popis nějakého úspěchu ruského prezidenta moc nepůsobí. Stejnému tématu se v Hospodářských novinách věnuje Jan Macháček. „Dvorním dodavatelem ruského plynu do Evropy se v jižním křídle stane Turecko a obě země o tom již v pondělí podepsaly memorandum. Tady můžeme začít s hodnocením celé věci. Podstatné je, že Turecko je členskou zemí NATO a vojenským spojencem Západu a nelze si ani ve snu představit, že by nějak manipulovalo dodávkami v ruském geopolitickém zájmu. Dále se ukazuje, že sankce a hlavně pokles cen ropy na Rusko opravdu dopadají a Putinovi docházejí prostředky na realizaci velkorysých projektů. A za třetí se ukazuje, že Evropská unie zafungovala a dokáže držet společnou pozici. Což je dobrá zpráva.“
Hojně se debatuje o seriálu České století, v HN mu věnoval komentář Petr Fischer, v Lidových novinách o něm píší Petr Zídek a Tomáš Baldýnský. Deník také přináší rozhovor se scenáristou Pavlem Kosatíkem, popisuje v něm, jak vznikla scéna, v níž Jan Patočka mluví o smyslu Charty 77 a otevírá přitom paštiku. „Bylo jasné, že to nemůže říkat z pomníku lidem, co mu sedí u nohou. Původně to bylo napsané jako dialog s Havlem a Němcem probíhající cestou po schodech z toho bytu, kde měl předtím Patočka seminář. Byl v řeči zabraný do výkladu, takže si ani nevšiml, že proti němu po schodech šli policajti, možná vybrat zbytky účastníků toho semináře, a v roztržitosti jim řekl ‚dobrý den, dobrý den‘. Sedláček řekl, že to na schodech takhle komplikovaně natočit nejde, posadil Patočku do kuchyně a nechal ho mazat chleba. Čímž zachoval smysl scénáře a podle mě i věci. Já ty řeči o protipatočkovském významu Patočkovy paštiky vnímám, ale nechápu.“ Projekt typu Českého století by asi vzbudil velkou pozornost za každých okolností. Prudkost a přecitlivělost některých reakcí možná souvisí i s tím, v jaké širším společenském kontextu je ten seriál vysílaný. Kosatíkova a Sedláčkova práce se tak pro někoho a podle mě nespravedlivě může stát dalším symptomem jakéhosi odvracení se od dědictví disentu, rehabilitace doby komunismu a podobně. Je to takový celkem běžný optický klam, člověk má tendenci vnímat filmy jako vzniknuvší „právě teď“, přitom jsou většinou napsány před pár roky, kdy jejich autoři sotva mohli tušit, co se ve společnosti bude zrovna mlít, až budou uvedeny.
Na stránkách Blesku dosti zdrcující příklad užití Vánoc k účelům vpravdě infernálním. ‚„Slyšte všichni dobrou zprávu, před Ježíškem nechci být za krávu,‘ zpívá kráva volovi na cestě do Betléma. Vánoční písničky vokální skupiny Hlasoplet nadchly Karla Vágnera (72) natolik, že se je rozhodl vydat. Na albu Betlém uslyšíte, jakým hlasem promlouvá jmelí, osel, hvězda či sněhulák.“ Vidíte. Všichni řeší led na trolejích a příznaky civilizačního kolapsu a přitom ta opravdová zkáza přichází úplně odjinud. Kušuj, sněhuláku, chtělo by se jednomu zařvat. Ale pozdě. Zase pozdě.
