Stvořily nové Případy 1. oddělení detektivku na druhou?

Můžeme být šťastni, že uplynulé Vánoce byly druhé nejdelší možné, protože jedině díky tomuto milosrdenství kalendáře zdejší televize aspoň na chvíli přestaly vysílat původní detektivní seriály. Jelikož jsou aktuálně v módě zrovna tak, jako svého času byly soutěže Aleše Ulma, vystřídané později estrádami Petra Novotného, následně bulvárními reality show, vzápětí směněnými za reality show dovednostní, telenovely z interiérů, pak z exteriérů a sitcomy, lze doufat, že jejich nynější příděl jednou také poleví. Na zvýšené oblibě některého formátu jistě že není nic špatného, ideálně může a dokonce by měl ve svých nejlepších provedeních zvednout úroveň svého žánru (což zrovna u zdejších detektivek platí), jen se vždy přesytí. Ostatně nášup podzimních televizních mordů skončil sotva týden před svátky a už od tohoto pondělí ho rozmnožil příděl „jarních“ novinek. Začala totiž druhá řada Případů 1. oddělení.

Nebylo by k tomu co psát, protože druhá série pokračuje ve finesách té první, nebýt však scenáristy seriálu Jana Malindy, který na svém Facebooku napsal, že na právě odvysílaném díle mu „obzvlášť záleželo“, protože se jím pokusil „uzavřít jednu osm let starou nespravedlnost“. Na to vysvětlil, že v pondělí uvedený příběh vraždy advokátky a její koncipientky, který byl vyřešen během tří dnů za použití unikátní rekonstrukce činu, využívající mimořádné sluchové schopnosti druhého koncipienta dané právní firmy, je v některém zdejším seriálu zpracován už podruhé. Jenže až podruhé konečně s ohledy k pozůstalým obou zabitých žen. „Ten případ se objevil v Expozituře v té upravené podobě, že oběti – dvě advokátky – z něj vycházely jako mrchy, kterým by divák mohl smrt i přát. Ryze scenáristicky to Janku Kroupovi a Josefu Klímovi vyčítat nemůžu, prostě fabulovali, jak potřebovali, ale problém byl, že Expozitura se tvářila jako skutečné případy.“ Toto starší seriálové zpracování prý rodiče jedné ze zavražděných advokátek natolik psychicky ranilo, že uvažovali vést o pověst své dcery soudní spor.

Svědectví sociálních sítí

Malinda ještě uvedl, že právě pořízení tohoto dílu byla podmínka, aby se druhá série seriálu vůbec začala připravovat. Vzhledem k číslům sledovanosti první série, dosahujících s každým dílem půl druhého milionu diváků, televize o pokračování samozřejmě stála a s autorskou podmínkou souhlasila. „Nemohli jsme couvnout. (…) A jelikož kolega Josef Mareš je s rodiči oběti i po letech v kontaktu, doneslo se ke mně, že náš způsob zpracování případu jim zvedl náladu, jelikož zmírnil jejich vleklé rodinné neštěstí, že přišli o dceru.“ Je to samozřejmě milý happyend, kdo by za něj nebyl rád. Zároveň ale je mrzuté, nakolik se stal veřejným argumentem. Citovat z Malindova facebookového statusu je k jeho autorovi vlastně nefér, protože svůj příspěvek nastavil jako neveřejný, směli ho číst jen jeho facebookoví „přátelé“.

To znamená nebo mohlo by znamenat, že jeho autor nijak zvlášť netoužil po veřejném uznání, natož vyvolat rozruch nebo skandál. Přesto se mu to podařilo, protože z jeho textu nebo jeho text citovaly a vystavěly na něm celé články bulvární deníky s využitím jaksepatří skandálních titulků typu „Hádka scenáristů a hrozba soudem!“, které jistěže celý ten příběh skrytý za příběhem posouvaly do hysterické a nepravdivé polohy. Takhle to dopadá, kdykoli je ve zpravodajství Facebook coby zjevně přeceňovaný zdroj stavěn bez výhrad na vítěznou stranu. Když už se tak ale tentokrát stalo, stojí za to si Malindova prohlášení (včetně prohlášení jiných tvůrců seriálu) všimnout podrobněji a z jiných než senzačních důvodů. Odůvodnění vzniku seriálu totiž poutá přiznáním, že ideálem, k němuž autoři vzhlíželi, byly nikoli příběh a drama, nýbrž ohleduplnost k pozůstalým činů, o nichž se vypráví.

Jde tedy ještě o fikci a zábavu, anebo je cílem seriálu uvedení věcí na pravou míru – tedy publicistika? Není to vlastně než převrácený postup snažení tvůrců Expozitury? Neboť na něm bylo znát právě snažení publicistů o fikci. Kdyby to tak bylo, skřípe to hned v dojetí nad napravenou nespravedlností. Třebaže jsem víckrát hovořil s pozůstalými oběti vraždy, ani tak pochopitelně nevím nic o tom, jak se takoví lidé cítí, co vše se jich může dotknout a v jaké míře. Nehodlám to nijak zpochybňovat ani o tom rozumovat. Dovolím si vzepřít se pouze nepatrně. Myslím, že autoři televizního seriálu by měli mít od věci přece jen větší odstup, než je přitakání větou „oběti – dvě advokátky – z něj vycházely jako mrchy, kterým by divák mohl smrt i přát“. Muselo totiž dát práci k takovému závěru dojít nad Hyenou, toliko druhým dílem Expozitury, který skutečně tento příběh zpracovává. Jenže o vlastnostech obětí se v něm nepraví nic a už vůbec ne o jejich povaze.

Svědectví slepce a hyeny

Dámy jsou od začátku mrtvé, postupně se z krátkého náhledu dovídáme, že obě měly hezké nohy a přinejmenším jedna z nich také obličej, že mladší si psala deník a se starší kolegyní byla domluvena na novém partnerském uspořádání firmy. O starší zvíme navíc jen to, že se rozcházela se svým stávajícím partnerem, chystala se podat na něj trestní oznámení (to už nestihla) a že zastupovala pana Mráze, jemuž dokonce jednou pomohla z vězení. Tento Mráz v seriálu má být „nekorunovaný král podsvětí“; ostatně hříčka jmen je příliš zjevná, než aby nebylo poznat, koho měli autoři svou figurou na mysli. Těžko ze všech těch údajů vybrat ten, kvůli kterému by soudný člověk o postavě, neřkuli jejím předobraze měl uvažovat jako o mrše a přát jí smrt. Pokud je to snad proto, že advokáti hájí i nekalé živly, je to zjevně nepochopení jejich práce. A je to stejně zázračná úvaha jako přát lékaři i kuchaři mafiána, aby svého pacienta a pána otrávil.

Jinými slovy je našinci podsouváno tvrzení, že v systému presumpce neviny má i těm lidem, u nichž se provinění pouze domníváme, přát trest a jejich obhájcům smrt. Jestli snad běžné soudní řízení není pro všechny přece jen méně vyčerpávající řešení. Mimochodem, ještě jednu nepěknou pointu toto zaměření na pozůstalé obětí má. Znamená, že pozůstalí pachatelů, přestože mohou trpět úplně stejně, nejsou důležití vůbec, anebo výrazně miň. V Expozituře je pachatel vypodobněn jako nejoblíbenější profesor na své vysoké škole, džentlmen, spojenec podsvětí a zároveň vrah packal, protože se sice pokusí zabít i nepohodlného svědka, jenž ho může usvědčit, jenomže pokus je to mátožný.

V Případech 1. oddělení – jejichž epizoda svým názvem Slepý svědek se na rozdíl od „nováckého“ titulku, soustředěného na vraha, vztahuje na hlavního „klaďase“ příběhu – je týž muž předveden jako alkoholik, primitiv, někdejší estébák, který neváhá se vyšetřovateli svěřit a zastrašit ho tím, že na vojně u paragánů ovládl „sedmnáct způsobů, jak zabít holýma rukama“. V konturách uvažování, které pamatuje na spokojenost pozůstalých, by tady byl adekvátní požadavek, abych pachatel byl právě takový, jak ho zachytili reální vyšetřovatelé. To znamená uměl zabít přesně na tolik způsobů, kolik je uvedeno; ani míň, ani víc. Jenže spíš to vypadá, že v tom i onom seriálu je vrah za supermana. Detaily případu neznám, pachatel ale prý dvakrát výlučný nebyl. Prý tenkrát v červenci 1999 šlo nejen o strach ze ztráty zaměstnání, ale taky o nějaké peníze (uvádělo se sto tisíc korun, mohu se mýlit).

Nehledě na předešlé: civilní pojetí případu v České televizi je jistě zábavnější a povedenější než někdejší úsilí o senzaci na Nově.