Zeman a flinta. Nesmějeme se ale spíš sami sobě?

Miloš Zeman v odpovědi na dotaz čtenáře Parlamentních listů projevil odhodlání – vzít pušku a jít do boje, pokud by na Česko masívně zaútočili extremisté Islámského státu. Reakcí se dočkal spíš ironizujících, není divu.

Představa Miloše Zemana bojujícího nepatří k těm, jež by prudce zvýšily tep srdce vlastencova. Spíš je to obraz do České sody než do burcujícího filmu. A navíc, prezidentův sklon jen tak něco „zahlásit“, bez velkých úvah o souvislostech, kontextu a smyslu (snad s výjimkou toho, zda svými slovy naštve ty správné lidi), je dostatečně znám. A ještě navíc – jakkoliv Islámský stát představuje pro současnou Evropu hrozbu – jistým způsobem velkou – nenaplní se asi tak, že by se vojska chalífátu pokusila probít českou obrannou linií na řece Moravě. Prezident navíc tuto svou myšlenku dál rozvinul – armáda by podle něj měla hranici chránit už teď, aby zem uchránila před náporem uprchlíků. Ehm. 

V těch uštěpačných komentářích byl ale někdy znát i výsměch představě ochoty k boji, bude-li nutný, jako takové. Je to přece legrační anachronismus, uvažovat v takových kategoriích je absurdní. A životní zkušenost většiny, nás nevojáků, to dokládá, zdá se. A samozřejmě je otázka, co bychom si s těmi puškami počali, co do velikosti potenciálního přínosu českému válečnému úsilí si například já s Milošem Zemanem nemáme co vyčítat.

Zároveň ale ta ochota vzít flintu do ruky, když nebude zbývat nic jiného, nemusí být jenom výrazem okázalého siláctví. Taky může vycházet z uznání toho, že jsou věci, které život jednotlivce nějakým způsobem přesahují a zasluhují ochrany, třeba i krajním způsobem. Tahle víra asi není zrovna rozšířená a natlouct lidem do hlav zvenčí se asi moc nedá. Historie je navíc plná dostatečně odstrašujících příkladů toho, kam může vést vybičovaná, přehnaná bojechtivost. Jak to ale může dopadnout, když absentuje skoro úplně? Třeba dobře, pokud se boj jaksi „outsourcuje“ nebo, když se důvod všech potenciálních konfrontací podaří vyřešit smírně a nakonec všichni pochopí, že je to takhle lepší, a že je rozumnější pracovat na svém štěstí než mávat puškami.

Většina lidí, kteří v téhle zemi dnes žijí, za svého života válku nepoznala, snad to tak zůstane. Životní zkušenost soudobých Zápaďanů je ale v kontextu lidské historie výjimečná, abnormální, nejenom v tomhle ohledu. Neznáme jiný svět než právě takový a z toho taky může plynout jistota, že ten svět přetrvá. A třeba se tak stane, že se čas míru a prostor míru budou prodlužovat a rozšiřovat. A pak je taky možné, že se běh světa jaksi vrátí k normě, výjimka zůstane výjimkou.

Společnost, kde ochota k obraně je spíš k smíchu, může být docela příjemná či pohodlná k životu. Podmínkou jejího přežití ale je, že nebude vystavena určitému typu zkoušky. Nemálo lidí je tu zjevně přesvědčeno, že to tak bude, že stačí hledět si svého a nemontovat se do jiných a může být dobře. Docela jim tu jistotu závidím.