Havlovy kalhoty, Kojzarův výlet

Noviny posvátečně vyklidněné – čtvrtstoletí od zvolení Václava Havla, píše se taky o neomezených možnostech privátního fízlování, jistým způsobem výmluvný souběh témat. Jaroslav Kojzar na výletě s cestovní kanceláří Petra Kellnera. Poučné.

V Mladé frontě Dnes komentuje havlovské výročí Stanislav Balík. „Všechny mocenské zvraty v naší historii totiž bývaly dokonány a stvrzeny až dobytím Pražského hradu (...) V Polsku oním definitivním stvrzením nebylo obsazení prezidentského úřadu, ale svobodné parlamentní volby – protože ústřední polskou institucí v dobách největší zemské slávy stejně jako největšího neštěstí býval po staletí parlament. V Maďarsku to bylo přijetí prozatímní ústavy. V Československu byla instalace Čalfovy vlády národního porozumění vnímána jen jako mezistupeň: po svobodných parlamentních volbách se sice volalo, ale konaly se až s půlročním odstupem (také přesně v intencích tradic české politiky), novou ani prozatímní ústavu se nedařilo přijmout další tři roky. Revoluce jednoduše vrcholila zvolením prezidenta, který sice nemá formálně velké pravomoci, ale všeobecně byl a je považován za špici politiky. (...) Náš demokratický systém byl ale bohužel vždy pouze tak silný, jak silný byl prezident – což je pro jakoukoli demokracii prachšpatné vysvědčení. Právě proto chování prezidenta Zemana, které se vlastně moc neliší od chování premiéra Zemana, vzbuzuje tak silné vášně. Proto se zdánlivě iracionálně lidé bouří proti Zemanovi a pomíjejí jiné aktuální oligarchické hrozby vůči demokracii.“ Ta současná fascinace hlavou státu asi má historické kořeny, o nichž píše Stanislav Balík. Zároveň ale může pro někoho být jakousi kotvou v matoucích časech, kdy člověk ocení něco křiklavého, jasného, očividného.

V Lidových novinách publikuje osobně laděné zamyšlení na Havlovým odkazem a osobností Petr Pithart. „Když si Václav Havel, neznaje krejčovské zvyky, povytáhl 29. prosince před začátkem přehlídky Hradní stráže pásek s čerstvě ušitými kalhotami, když si je vyhrnul až nad břicho a legračně tak obnažil své nesportovní kotníky, usmívali jsme se v tu chvíli všichni. Ba trochu jsme se i červenali, totiž i za něj, protože on o ničem nevěděl. Na chvíli to vypadalo, že jsme všichni nevinní. Sdílená malá trapnost nás spojovala a z toho všeho jsme se nakonec – právě že nesmáli, ale usmívali. Avšak takové chvíle jsou právě jen chvíle: ještě jsme mu rozuměli. A ještě i nějaký čas potom.“

Hospodářské noviny mají výroční texty a obrázky na osmi stranách. Úvodní článek věnují způsobu, jakým byli poslanci komunisty ovládaného Federálního shromáždění přesvědčeni, aby pro Havla zvedli ruku. Nic zásadně nového v článku není, hlavní „přesvědčovatel“ Marián Čalfa si okolnosti dál nechává pro sebe. „Vypráví se, že nejtěžší pro Čalfu bylo přesvědčit neústupné konzervativce, jimž se nelíbily ‚ústupky kontrarevolučním silám‘. Tuhle práci měl na starosti šéf oddělení společenských organizací a národních výborů ÚV KSČ Jan Bouchal, který za nimi jezdil na chaty a chalupy. Na vzpurné rudé jádro, které dobře znalo brutalitu vlastních čistek po letech 1948 a 1968, fungovalo jednoduše zastrašování a vyhrožování věšením na lucerny. Obavy, že komunisté budou v lepším případě zakázáni a v horším posláni do vězení, jsou patrné z projevu Jaroslava Svobody pár dní před volbou. ‚Neměly by se používat staré metody a praktiky minulého režimu. Vendeta není cestou vpřed,‘ dovolával se Svoboda záruk, že nebudou procesy a čistky. Zbytečně, po revoluci se stal podnikatelem, vlastní sklárnu ve Žďáru nad Sázavou.“ Výmluvné. Nicméně – historie občas potvrdí, že jméno člověka může předurčovat. Na ty těžší případy poslali Bouchala. Koho taky jiného.

Vzdáleně související a skutečně fascinující „matroš“ v Haló novinách. Jaroslav Kojzar – přední exponát muzea normalizačního prasáctví – byl v Saigonu a napsal o tom. Kromě pronikavých postřehů typu „Cestou nás doprovázely stovky čínských nápisů, jimž jsme nerozuměli. (...) Kdysi, za Američanů, bývaly spojeny s nevěstinci, dnes jako by bordely zmizely. Jsou prý však. A prosperují. Náš cíl však nebyl se o tom přesvědčit...“ se ale Kojzarovým textem táhne docela červeňoučká niť. „Večer jsme na ostrůvku v jednom z mnoha jezer šestimilionového města, kde úspěšně podnikají i české firmy v čele s Home Credit International a. s., byli pozváni na vietnamskou večeři (...) Právě v Ho Či Minově Městě otevřel Home Credit International a. s., v roce 2004 svou první kancelář, do roku 2012 měl 647 000 klientů. Firma spolupracuje s místními partnery, společně obsluhují téměř 1500 prodejních míst, funguje také dohoda s vietnamskou poštou, v jejichž pobočkách mohou klienti splácet půjčky. Nejvíce se obyvatelé Vietnamu zajímají o půjčky na spotřební zboží, Home Credit International a. s. na své webové stránce zmiňuje především motocykly.“ Jako kdyby páně Kojzarovi na ten výlet někdo přispěl nebo co. To okázalé podkuřování starého komunistického bijce firmě nejbohatšího Čecha, podnikající navíc na poli spotřebitelských půjček, tohle nové krásné přátelství, myslím, o českém dnešku říká ledacos. 

Lidové noviny otevírají zprávou velmi dobovou, píší o fízlování a týrání dětí rodiči přes Facebook. „Třináctiletý Filip se prostřednictvím sítě Facebook seznámil se stejně starou Zuzanou. A navázali přes internet přátelství. Vyměňovali si fotografie, psali si, co rádi dělají ve volném čase a kde a s kým bydlí. Zuzana několikrát vyjádřila soucit, jak těžké pro Filipa musí být, že je z rozvedené rodiny a že má jeho matka nového partnera. Jakoby necíleně vyzvídala, jestli je zrovna sám doma a kam jeho matka šla, na jakém filmu je s přítelem v kině. Když po týdnech komunikace přes internet Filip zjistil, že nová kamarádka je ve skutečnosti jeho otec, psychicky se zhroutil.“ Síla. Podobně jako nemálo jiných jsem taky kdysi napsal, že příští Velký Bratr nebude nějaký jednotlivec na vrcholu mocenské pyramidy, ale my všichni dohromady. Bral jsem to tehdy jako hyperbolu a... Vida. Jde to ještě rychleji, než by jeden čekal. Těch příležitostí k celkem snadnému fízlování je taky tolik... Vzdáleně analogická situace počátku devadesátých let, všude najednou plno drog, jež zkoušeli a propadali jim lidé, které by to ještě před nedávnem asi nenapadlo. A s tou závislostí na (pseudo)informacích to bude  asi podobné – člověk v sobě vybudí jenom neukojitelný hlad po přísunu dalších a dalších dávek a nedosáhne víc, než že zničí sebe a pár lidí kolem. No nic.

Byl slunovrat. A ustupující tmu signalizují i titulky ve sportovní rubrice Práva. „Slavia ukončila černou sérii“, ale oproti tomu „Noví trenéři temnou sérii Devils nezrušili“. A to se jako Devils diví, že jsou v temnu, když jsou Devils. A taky „Adamský otrávil Polívku“. To zaujme. Zpráva pro zasvěcené: ta moje polívka dopadla letos jako vždycky – prostě skvěle.