Hiphoperky ze Západního břehu

Dívčí hlas je naléhavý. Monotónní. Nabírá na síle. Duc, duc, duc. Pak teskné podmanivé tóny. Dívčí hlas víc mluví, než zpívá. Vypráví. Vypráví o Nakbě. Katastrofě, která tomuto národu nedá spát. K níž se vrací zas a znova jako k pohromě, již je třeba odčinit. Arabština jde s hiphopem překvapivě dohromady.

„Ta písnička je stará dva roky,“ říká skoro omluvně Nadeen Odeh. Jako by se tahle čtrnáctiletá holka styděla, že nemůže předvést něco novějšího. Malá, s dlouhými kudrnatými vlasy. Ale má duši bojovnice. Nebo ji alespoň chce mít. Zhlédla se v drsné image amerických hiphoperů. Tady na Západním břehu je to ale trošku zjevení. O témata, z kterých tenhle styl za mořem a oceánem vyrostl, tu nouze není. Jen tam hiphopeři vypadají trošku jinak. Rozhodně ne jako Nadeen, Dalia a Sireen. Čtrnáct, patnáct, šestnáct. Palestina je ještě pořádně nezná. Ale to je neodrazuje. Koneckonců, měly už koncert v Americe.

Tábor ve městě, město v táboře

Studio, kde zkouší a nahrávají, působí profesionálně. Stačí ale vyjít z místnosti a sejít jedny dvoje schody. Jako by tam byl jiný svět. Svět tisíce kilometrů daleko. Ale vzdálenost je relativní pojem. Těžko přijít do studia s čistou hlavou, bez svého života. Zapomenout, v čem vyrůstáte, co vás obklopuje, co vám od malička valí do hlavy. To venku není jiný svět, jiný svět je tohle studium. Tam venku se rozkládá Dheisheh. Uprchlický tábor, kde se narodila už několikátá generace, která nikdy nepoznala domov svých předků. Jen kousek od Betléma.

Uprchlický tábor nemusí mít podobu řady bílých stanů, aby se v něm rodila frustrace. Šest desítek let bez naděje na změnu a návrat. Domy z betonu a tvárnic. Nevzhledné úzké uličky, typický arabský nepořádek, smetí, co se válí kdekoliv. Tu a tam zpoza zdi či plotu vyčuhuje něco zeleného, zaprášený fíkovník, špinavý oleandr.

Plno lidí, dětí a starých lidí, grafitti mučedníků, vězňů, bojovníků…

Když Arabové v roce 1949 prohráli svoji agresívní válku s nově ustaveným Izraelem, který napadli a chtěli zadupat zpátky do prachu, nastal exodus. Okamžik, který už snad navěky budou Židé i Palestinci nahlížet úplně jinou optikou. Pro jedny zrození a naděje, pro druhé smrt a ponížení. Pro jedny zaslíbená zem, pro druhé ukradená zem. Ti druzí označují tento okamžik za Nakbu, národní katastrofu. Stovky tisíc Palestinců se vydalo, kam to šlo. Některým stačilo přejít pár kopců. Jako těm v táboře Dheisheh.

Původním 3400 Palestinců, kteří museli opustit či raději opustili své domovy, bylo patrně obzvláště teskno. Domov většiny z nich ležel jen skutečně několik kilometrů odsud. Přišli z 45 vesnic ze západního okolí Jeruzaléma – a Hebronu.

Nejdřív se tu žilo ve stanech, několik let. V druhé polovině 50. let pak organizace UNRWA začala stany nahrazovat bytelnějšími, leč stále provizorními přístřešky. Sestávaly z místností o 10 m2, s 10 cm tlustou a 2,45 vysokou zdí. Podlaha z betonu, střecha z plechu. Netrvalo dlouho a uprchlíci si uvědomili, že jejich pobyt bude delší než dočasný. Začali si stavět vlastní domy a tábor pomalu zabíral každé volné místo, rozšiřoval se. Dnes už je tak vrostlý do svého okolí, že v husté aglomeraci pořádně nepoznáte, kde končí a kde začíná, co je město, co je tábor. Na 1 km2 zde žije více než 13 tisíc lidí.

Jsme směšné? Rozhodně ne

Nadeen, Dalia ani Sireen domovy svých pradědečků a prababiček nikdy neviděly. Narodily se tady a tady žijí. Tábor je jejich domov.

Oproti mnoha svým vrstevníkům mají ale velkou výhodu. V jejich táboře funguje organizace Shoruq. A tři dívky zde mohou najít uplatnění. Mohou si dovolit luxus mít koníček. Mají šanci využít volný čas. Zdaleka ne všechny palestinské děti mají takové štěstí, o holkách nemluvě.

„Většina dívek nic takového nedělá, nedělá nic. Jsou doma. Což pro ně není žádná alternativa. V normálních školách po vyučování zavřou dveře a nemají pro ně už žádné aktivity. Pár speciálních škol ano, ale ty jsou drahé,“ říká jedenadvacetiletý Nadim Mayaseh z centra Shoruq, který dívkám pomáhá s jejich písničkami. Mladý ochmýřený muž v kšiltovce a brýlích, jak jinak, s vizáží hihopera.

Dnes šestnáctileté Sireen Khaled bylo tehdy dvanáct. A o svých motivech, proč propadla právě hihopu, mluví bezelstně: „Já jsem chtěla být slavná, aby mě hodně lidí znalo a chtěli podpisy. Proto jsem začala. Bavilo mě to.“ Jakou muziku posloucháš? „Třeba Eminema, Future, Shadii Mansour.“ Ta poslední je britsko-palestinská zpěvačka, jíž se přezdívá První dáma arabského hip hopu.

Hudební studio pod křídly Shoruqu vzniklo v roce 2011, vůbec první v uprchlických táborech, ne jenom tady. S hiphopem začali před čtyřmi lety. „Vybírali jsme holky. Tyhle tři přišly už připravené. Jsou talentované,“ uznale hodnotí Nadim.

Arabský svět holduje poněkud jiné muzice. Ale i tady začíná hiphop zapouštět kořeny a oslovovat část mládeže. Ale aby tuhle pořád stále mužskou doménu provozovaly dívky? „Rodiče nás podporují. Máme štěstí. Dřív jsem se styděla. Teď už se nestydím,“ říká Sireen Khaled. Z čeho ostych? „Třeba že kluci řeknou, že jsme holky a takový věci bysme neměli zpívat. Už se nám to stalo, že nám to řekli.“ Co vám řekli? „To je směšné, co děláte. – Ale my si to rozhodně nemyslíme.“

Poprvé v životě k moři

Je to 65 let od Nakby / a já žiju v pekle tábora
Všechny domy namačkaný / jeden na druhý
A my nemůžeme dělat, co chceme
A já jsem tak smutná
protože pořád slyším o Nakbě, masakrech a mrtvých
Občas nám něco dává naději
A pocit štěstí
že budu mít velkej dům
a budu dělat, co chci
že budu moct jít v klidu na pláž

Nadeen dozpívala, hudba utichla. Byla si někdy na pláži? „Jo, v Haifě.“ V Izraeli? „Je to asi tři roky, co jsme byli na pláži. A dostali jsme povolení pouze na jeden den, za celý rok.“ To bylo vůbec poprvé, co se podívaly k moři a do Izraele. K vlnám Středozemního moře je to odsud ani ne hodina cesty, do Haify na severu židovského státu o něco déle.

„Píšu texty sama,“ říká Nadeen. „Skládáme – občas sedíme tady ve studiu a píšeme si text. Někdy to vymýšlíme společně,“ dodává Sireen.

To jsou všechny vaše písničky o politice? „Rády bychom zpívaly o jiných věcech, ale zatím zpíváme o tomhle,“ tvrdí Nadeen. A Dalia Ramadan ji doplňuje: „První věc, co jsem slyšela od jiných raperů, tak to bylo o problémech, co trápí lidi. A tady je hlavní téma okupace. Možná o těch dalších věcech budeme zpívat, až okupace skončí.“

Jejich hudební mentor Nadim Mayaseh se tváří vážně: „O čem chcete zpívat? Já mám rád třeba písničky o lásce, ale ona se tam vždycky ta okupace nějak odrazí.“ Co třeba složit písničku Love Under Occupation? – Vtip zůstává nepochopen. „Existuje podobná písnička, Love at Checkpoint.“

Jejich hlavní působiště je právě tady ve studiu Shoruq. Ale už měly i čtyři živá vystoupení. „Je to moc pěkný pocit, lidé vám dodají kuráž. Když jdete na pódium. Byť se ze začátku trochu bojíte,“ přiznává Nadeen.

Díky nejrůznějším zahraničním podporám – z nichž ostatně žije i centrum Shoruq – se dokonce trojice mohla podívat i do Ameriky. Hrály v New Yorku. „Líbilo se mi tam. Byla to zajímavá zkušenost. Ale nechtěla bych tam žít?“ má jasno Dalia. Proč? „Život tam je těžký. Tady se mi to líbí, narodila jsem se tady. Mám tu spoustu věcí, kamarády.“

Nejlepší, čeho lze dosáhnout

Chcete v hudbě pokračovat, až vám třeba bude osmnáct, devatenáct, dvacet?

„Ano.“
„Ano.“
„Ano.“

Hudbě by se sice chtěly věnovat dál. Ale jako by si ve svých teen letech dobře uvědomovaly, že profesionální kariéra v showbyznysu je tady v Palestině příliš vzdálený sen. Realita je dohnala dřív, než jejich vrstevníky na Západě a patrně i ty pár kilometrů na druhé straně Zdi.

„Za prvé: myslím na své studium. Přemýšlím, že bych byla právník,“ uvažuje Sireen Khaled. O důležitosti vzdělání je přesvědčena i Nadeen Odeh: „Hlavní věc je, že chci dokončit své studium. A pak bych chtěla studovat média a stát se novinářkou.“ Slyšela jsem o jedné palestinské novinářce, co psala o vězni odsouzeném na doživotí. „Chtěla bych být jako ona.“

Jediná Dalia Ramadan by se chtěla prosadit přes hudbu. „Protože hraju na housle, ráda bych se uplatnila nějak na tomhle poli, v muzice. A třeba to spojila s rapem.“ Ale tady? „Možná někde jinde.“

A Nadim Mayaseh ve své raperské kšiltovce dodává: „Tady nemají hudebníci budoucnost. Tady se neuplatníte, že budete hrát na ulici a někdo vám dá peníze. To není součást zdejší kultury.“

Každopádně muzika v tuhle chvíli hiphoperky ze Západního břehu naplňuje. „Jsem spokojená, protože ale nemám s čím srovnávat. Možná je to někde někdy lepší. Ale v tuhle chvíli ano,“ říká Sireen.

„Jsme šťastné, že jsme tuhle příležitost dostali. Kdo může cestovat a dělat, co ho baví? Když jsme se vrátily z Ameriky, tak se ve škole všichni ptali: Jaký to bylo? Co jste tam dělali?“ přidává se Dalia.

Nejmladší Nadeen nepůsobí jako čtrnáctiletá holka, vzbuzuje dojem, jako by ona téhle partě šéfovala: „Teď jsme lepší než předtím. Tohle je nejlepší, čeho můžeme v téhle situaci dosáhnout. A zvykly jsme si na ni.“

Tou „situací“ myslí okupaci.

Otec Dalie pracuje v palestinské tiskové agentuře Ma‘an, překládá zprávy z arabaštiny do hebrejštiny. Tu se naučil ve vězení. Byl v prvním ročníku a studoval, když ho Izraelci zavřeli. To byl čas první intifády, šestiletého palestinského povstání, které začalo v roce 1987. Během té doby skončili ve vězení otcové všech tří dívek. „Můj otec seděl s jejím,“ pokyvuje mladík směrem k nejmladší Nadeen. „To tady bylo zavřeno 75 % mužů a chlapců.“

Nejmladší z tria hiphoperek přikyvuje a dodává historku: „Když jsme hrály v Americe, přišel k nám muž z IDF (izraelská armáda – pozn. red.) a říkal, že se mu líbí, co děláme. Ale mě běželo hlavou, kolik zabil mladých lidí?“

Ještě není pozdě. Ale je těžké vystoupit z bludného kruhu. A tábor v hlavě je jako duc, duc, duc…