Senátní volby: nemusíme vždy vybírat jen menší zlo

Příliš rychle jsou komentátoři s volbami do Senátu hotovi. Jejich význam prý devalvuje nízká účast ve druhém kole, proto mohou maximálně posloužit jako další doklad plošného úpadku ČSSD, mohou být signálem pro Andreje Babiše, že také nemusí vždy vyhrávat, lidovci by si ovšem neměli myslet, že mohou svůj úspěch opakovat u jiného typu voleb. Zkrátka proběhly anomální volby a teď se vrátíme do všedního dne, kde se spolu o moc potýkají ČSSD a ANO.

Jistě, účast ve druhém kole byla nízká, 428 tisíc odevzdaných hlasovacích lístků na třetině území znamená patnáctiprocentní účast a to je nejméně v historii. Ovšem do značné míry jde o optický klam. V prvním kole účast dosáhla 34 procent, o poznání více než v roce 2004 a zhruba stejně jako v letech 2000 a 2012, kdy se senátní volby křížily s těmi krajskými.

Nebyl překonán rekord v nejnižší účasti v jednom obvodu, který s 10,4 procenta drží Sokolov, kde se volilo před čtyřmi lety. Především však za nižší účast ve druhém kole může rozpad politické scény. Do prvního kola se hlásí víc kandidátů, postoupit do druhého kola jde s menším počtem hlasů a napodruhé přijdou volit převážně ti, jejichž kandidát nevypadl.

Babiš a Sobotka, dárci vavřínů

Řeči o bezvýznamnosti druhého kola senátních voleb především zakrývají jejich poselství. Co třeba znamená výsledek z Ostravy, kde ve druhém kole vyhrál společný kandidát ODS a TOP 09 Zdeněk Nytra nad bývalou občanskou demokratkou Lianou Janáčkovou? Chápat zdejší politiku jen jako souboj dvou titánů, tedy ČSSD Bohuslava Sobotky a ANO Andreje Babiše, zdaleka nevystihuje realitu.

Důležitější pro hodnocení ovšem není seznam vítězů, ale poražených z druhého kola. Sociální demokraté, a zvláště babišovci v něm sehráli roli Mithridata Pontského přezdívaného „dárce vavřínů“, jenž v prvním století před Kristem stihl prohrát s řadou římských vojevůdců, a zajistit jim tak slávu.

Podlehli v celkem osmnácti soubojích, v pěti vyhráli. Kdyby ve dvou z těchto pěti nebojovali proti sobě navzájem, zřejmě by dopadli ještě hůř. ANO navíc k vítězství v Bruntále pomohl fakt, že jeho kandidát nastoupil proti zástupci největšího propadlíka podzimních voleb, tedy komunistovi. Jenom v již tradičním ohnisku Babišova hnutí, v Brně, se ředitel hvězdárny v dresu ANO Jiří Dušek prosadil proti lidovci Stanislavu Juránkovi a také ČSSD obhájila zásluhou starosty Čáslavi Jaromíra Strnada svou jedinou skutečnou pevnost na Kutnohorsku proti kandidátovi STAN, bývalému starostovi Kutné Hory Ivo Šancovi.

Portrét vítězů a favoritů budoucích voleb vypadá při vší úctě k nejsilnějším vládním stranám o hodně jinak.

Ovládnu, nebo zruším

Vítěz ve skutečnosti není úplně zřejmý. Je pravda, že se o celých osm nových senátorů rozroste klub lidovců. KDU-ČSL opět prokázala šikovnost, když podpořila silné místní osobnosti, které jinak se stranou nemají mnoho společného, a získala dokonce volby v Praze 10 nebo v Olomouci. Ani lidovci si ovšem nemyslí, že vyhrají příští parlamentní volby, přesto jejich váha a sebevědomí v koalici vyroste, a pokud využijí příležitosti, přestanou být jen ochotnými vykonavateli plánů dvou větších partnerů. Čtrnáct, tedy většinu nových senátorů však dodají nevládní uskupení, přitom z větší části jsou na samostatných i spojených kandidátkách středopravých stran ODS, STAN a TOP 09.

Není divu, že se Babiš a komunisté shodnou, že je třeba Senát pokud možno zrušit. Druhé kolo senátních voleb bylo vyvrcholením podzimního fiaska triumvirátu ANO-ČSSD-KSČM, který měl podle preferencí ovládnout tuzemskou politiku. V krajských volbách třetina voličů ukázala, že těmto stranám veškerou moc předat nechce, a kdyby hlasovala Praha, byl by tento verdikt ještě zřetelnější. Proto se snad s výjimkou Ústeckého kraje nemohou domluvit na vládě jen samy mezi sebou. Ve volbách do Senátu se ukázalo, že ti, kdo nemají rádi sociální demokraty, komunisty ani bývalým nomenklaturním kádrem založené hnutí, nemusí nutně volit jen mezi menším a větším zlem.