Když se z ochrany hranic stane fetiš

Veřejnost i politika reaguje na uprchlickou krizi jinak v zemích západní Evropy a jinak v postkomunistických státech. Všímá si toho nemálo komentátorů tady i v zahraničí. Někteří v tom vidí projev pokrytectví postkomunistických společností, jež se v minulosti od Západu dožadovaly solidarity, kterou teď samy nejsou ochotny poskytnout. Jistě, postoj všech Němců nebo Rakušanů není totožný se vstřícností těch, kdo na nádražích ve Vídni nebo Mnichově uprchlíky vítají. Velký rozdíl v náladě nebo rozložení stanovisek ve společnosti ale zjevně existuje.

Jistě pro to existuje hodně důvodů, dovolím si upozornit na jeden z nich. Pro většinu dnešních Němců je život ve společnosti, k níž patří i velká skupina lidí cizokrajného původu a vzdálených i kulturně, mnohaletá zkušenost. První velká skupina tureckých „gastarbeiterů“ do Německa dorazila počátkem šedesátých let, tehdejší děti jsou dnes už v penzijním věku. V jiných zemích západní Evropy je to podobné, v někdejších koloniálních mocnostech je tradice soužití lidí různého původu ještě delší.

Velká většina dnešních Čechů a Slováků naopak vyrůstala v zemi národnostně homogenní, jež byla v letech války a těsně po ní „vyčištěná“ (vyvraždění Židů, vyhnání Němců). V té zemi se až fetišizovala ochrana hranic a za nimi uzavřené obyvatelstvo bylo strašené hrozbami, které mohou přijít zvenčí. Režim lidi tlačil k uniformitě, nedůvěře vůči všemu, co by se snad vymykalo. Pěstovala se sice jakási oficiózní solidarita (vůči bojovníkům za nastolení podobného režimu v jiných zemích) a kolektivistická rétorika, pod tímhle nátěrem ale žila společnost v jádru zhusta dost egocentrická – dát režimu formálně projevenou loajalitu a starat se jen o své.

Po zhroucení toho režimu dřív všudypřítomnou ideologii pro mnoho lidí nenahradilo nic, někdy taky změť módních duchovních nauk a konspiračních teorií. Netvrdím, že dědictví komunismu je ta nejdůležitější příčina nepřátelství a strachu, který významná část třeba české veřejnosti ve vztahu k uprchlíkům projevuje, nějakou roli ale jistě hraje. Nakonec i v tom zdejším lidem za vzor dávaném Německu existuje rozdíl mezi postoji lidí z bývalé komunistické NDR a ze zbytku země.

Ta nedůvěra k přicházejícím nemusí nutně být projevem šovinismu, pocitu nadřazenosti, ale nějakou extenzí, křiklavým projevem nedůvěry jaksi obecné – k institucím, politice, druhým lidem, všemu. Nedůvěry, která je čas od času využívaná k různým politickým účelům a předkládají se jí různé primární terče. Nemusí být projevem lpění na nějakých hodnotách, ale výrazem jejich chabosti nebo rovnou absence. Smutné jistoty, že střety a potíže, které s sebou masová imigrace také přinese, bude-li jí česká společnost vystavena, by nemusela vydržet. Ne proto, že by ty problémy byly při vší jejich vážnosti (proimigrační strana je má sklon naprosto neproduktivním způsobem bagatelizovat) natolik nepřekonatelné, ale proto, že i bez nich tak tak drží pohromadě.