Jak se nám vláda stará o zdraví
ANALÝZA
1
Takzvaný protikuřácký zákon začne platit 31. května, symbolicky na Světový den bez tabáku. Je to skutečně náš vstup do vyspělé a kultivované části Evropy, jak tvrdí jeho zastánci?
Ministerstvo zdravotnictví zákon prezentuje jako normu, která omezí škodlivé dopady tzv. pasivního kouření na zdraví nekuřáků, zejména dětí a mládeže. Jako by už dnes nebylo zakázáno kouřit ve všech uzavřených veřejných prostorách, školských a zdravotnických zařízeních, zábavních prostorách, v hromadné dopravě, ale i (podle rozhodnutí provozovatele) v mnoha soukromých, zejména restauračních zařízeních. A nad rámec zákona lze kouření zakázat v podstatě kdekoli, na pracovištích (§ 103 a § 106 zákoníku práce) či na veřejnosti (obecní vyhláškou).
Bylo tedy třeba zákon zpřísňovat? Nekuřáky chrání již stávající úprava, která je navíc obdobná jako v jiných zemích EU. Absolutní zákaz kouření v soukromých podnicích, jako jsou bary či restaurace, najdeme málokde.
Jak si tedy vysvětlit stěžejní novinku, kterou je zákaz kouření ve všech restauracích? Copak jsou zbylé kuřácké podniky místa, kam musejí nutně chodit všichni nekuřáci, jako chodí třeba do školy, k lékaři či na úřad? Osobní právo nekuřáků (byť chvályhodné) přece nelze vymáhat mimo státní sféru na úkor svobody druhých. Úkolem státu přece není nařizovat všem pořadí jejich životních priorit.
Nepochopitelné výjimky
Za pozornost stojí výsledná regulace e-cigaret. Zakázány jsou všude, kde je zakázáno kouření cigaret – na úřadech, v dopravních prostředcích, ve zdravotnických zařízeních, školách a na sportovištích. Do jisté míry logickou výjimku týkající se restaurací doplňuje nepochopitelná výjimka pro kouření v zoo. Co přesně si od toho autoři zákona slibují? A co když bude v blízké budoucnosti (a asi bude) e-cigareta schválena jako pomocný prostředek v odvykání kouření – budeme mít další nový zákon?
Nejabsurdnější na nové úpravě je ovšem výjimka ze zákazu kouření pro vodní dýmky v uzavřených restauracích. Navzdory tomu, že vědecké studie jasně ukazují, že kouř z vodní dýmky je dokonce škodlivější než z běžného tabáku – pro kuřáky i pro jejich okolí. Že by zvláštní forma lobbingu? Či měly takovou sílu petice provozovatelů čajoven, které před časem upozorňovaly, že je většina lidí navštěvuje kvůli dýmce, nikoli kvůli čaji? Předkladatelé si vůbec neuvědomují důsledky, které tato výjimka přináší.
Hospodský, nebo policista?
Zákon se však netýká jen omezení kouření, reguluje i nakládání s dalšími návykovými látkami a jejich prodej. A nad některými pasážemi upravujícími odpovědnost prodejců a provozovatelů hostinských zařízení zůstává rozum stát. Problematický je například „systém ověřování věku“ při prodeji přes internet – prodejce prostě nemá reálnou možnost ověřit, že prodává zletilé osobě. Zákaz prodávat alkohol těm, kdo jsou už zjevně pod jeho vlivem, by byl úsměvný, kdyby si stát z hostinských a jejich zaměstnanců nedělal rukojmí. Jak můžeme zákonem stanovit povinnost rozlišovat, kdo je podnapilý? Z kapitoly správních deliktů pak de facto vyplývá, že stát přesouvá svoji odpovědnost za vymahatelnost zákona na bedra soukromých osob a plete si legislativu s občanskou odpovědností a angažovaností.
Ano, situace je neutěšená, mladiství dnes nemají žádný problém opatřit si tabák i alkohol. A státní správa není schopna zajistit dodržování platného zákona nebo kontrolovat prodejce. Represí však tu méně zodpovědnou část podnikatelů (či zaměstnanců) nevychováme.
Méně může být někdy více
Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek je dalším z příkladů promarněné příležitosti rozumně nastavit mantinely. „Slabé“ (např. děti) musí společnost chránit, takže nějaká regulace je nutná. Opět se ale ukazuje, že méně je někdy více. Stát by měl zakazovat jen to, co mu skutečně přísluší a co dokáže kontrolovat. A měl by se více věnovat prevenci, která je dlouhodobě nejúspěšnější strategií. Dnešní přijímání instantních nařízení může vypadat líbivě, ale vede k nadbytečnému omezování svobody, aniž by přinášelo smysluplný obecný efekt.
