1

Proč neumíme ‚prodat‘ naše hrdiny?

Témata: , , ,

Josef František zahynul během bitvy o Británii, 8. října 1940, přesně před 75 lety. Počet sestřelených německých letadel: 17. Počet dnů, které potřeboval, aby dosáhl tohoto skóre během bitvy o Británii: 35. K tomu anabáze letce, který bojoval už v roce 1939 v Polsku a v roce 1940 ve Francii. A také krásná legenda o tom, že tento neporazitelný letec zemřel, protože při návratu na základnu se předváděl před nějakými slečnami… Přesto je počet filmů natočených o nejefektivnějším letci RAF nula. A známý není ani v Česku, což teprve ve Velké Británii či jinde na západě.

Witold Pilecki se nechal chytit Němci ve Varšavě koncem září 1940, před 75 lety. Byl odvlečen do koncentračního tábora. Doba strávená dobrovolně v Osvětimi kvůli přípravě konspirační sítě a zaznamenávání nacistických zločinů: 18 měsíců. Ukončena byla bravurním útěkem. O dva roky později má Pilecki před sebou podobně složité rozhodnuti: zůstat na západě, nebo se vrátit jako rozvědčík do Sověty okupovaného Polska. Vrací se, umírá v komunistické věznici v roce 1948 střelou do týla. Zatím o něm byl natočen pouze jeden hraný dokument – bez příspěvku státu, pouze díky veřejné sbírce…

Životopisy Františka, Pileckého a celé řady dalších českých a polských superhrdinů druhé světové války, ačkoliv působí dojmem hotových scénářů akčních filmů, nejsou ve světě skoro vůbec známy. Nenajdeme Františka (ani další československé a polské letce) v nejpopulárnějších počítačových hrách věnovaných bitvě o Británii. Pilecki nefiguruje v globální paměti o Osvětimi. Filmové adaptace příběhu rozluštení Enigmy naprosto ignorují klíčový podíl polských vědců a polské rozvědky. A tak dále…

Příběh Josefa Františka: Letecké eso z Otaslavic. Zapomenutý příběh hrdiny z bitvy o Británii

Proč neumíme se pochlubit našimi hrdiny? Komunismus nám svojí těžkopádnou, vlezlou a prolhanou propagandou úspěšně veškeré hrdinské narativy znechutil. Nedokážeme být hrdí na lidi a symboly, aniž bychom neměli pocit, že tyto čtyřicet let vnucovaná schémata opakujeme. A nestyděli se za to. Není divu, že poté, co uctívání (falešných) hrdinů přestalo být povinné, jsme s úlevou akceptovali postmoderní dekonstrukci všech „silných“ příběhů, nedůvěru ke kolektivním symbolům a ironický odstup.

Nechceme přitom, nebo nedokážeme si všimnout, že příběhy hrdinství mají v globálním světě i svůj velice praktický význam. Vytváří určitý kapitál, který jednotlivé společností a státy dokáží ve svůj prospěch využívat. A nejde jenom o Američany, na které se díváme spatra, jako na obsesivní vlastence. Proč by jinak Německo investovalo tolik úsilí do propagace hraběte von Stauffenberga a ostatních atentátníků na Hitlera? Proč všichni znají příběh Oskara Schindlera, a skoro nikdo si nevzpomene na Irenu Sendlerovou, která v mnohem složitějších podmínkách zachránila z varšavského ghetta přes dva tisíce židovských dětí? Nebo kdo by zpochybňoval korelaci mezi vzestupem povědomí o skotském národu a Gibbsonovým Statečným srdcem?

A za tuto svoji neschopnost prodat vlastní hrdiny platíme i patřičnou cenu. Naposledy to bylo velice patrné během masivního útoku na nevděčnou střední Evropu kvůli odmítavém postoji k uprchlickým kvótám. Po celé Evropě jsme mohli tehdy číst o „nevděčnosti národů, které v minulosti spoléhaly tolikrát na laskavosti jiných“. Tento článek z prestižního portálu Foreign Policy se objevil ve stejný den, jako v polských médiích probleskla připomínka na jednu událost z roku 1945: Vláda Jejího Veličenstva tehdy nechala polskou exilovou vládu do poslední libry uhradit benzín, který „prolétaly“ polské perutě RAF… Mimo Polsko o tomto pochopitelně neslyšel nikdo.

Polský přístup k uprchlíkům zase podle Deutsche Welle a několika britských listů pramení z toho, že se Polsko nedokázalo přiznat ke své údajně klíčové roli při holocaustu. Nespravedlnost? Překrucování historie? Samozřejmě ano. Ale nemáme si co stěžovat, když příběhy Pileckého či Sendlerové neumíme v globální soutěži narativu hrdinství a obětí „prodat“.

České a polské příběhy hrdinství ve druhé světové válce si přečtěte ve speciální příloze Týdeníku Echo „Superhrdinové“. Buď v aktuálním tištěném vydání časopisu, anebo v elektronické verzi přílohy.


/
Autor je polský politolog a publicista

Absolvent FF UK a FSV UK. Píše o Polsku a okolí, především v historických a kulturních souvislostech. Pracuje jako vedoucí programového oddělení Polského institutu v Praze, ale na blogu vyjadřuje pouze své soukromé názory. Publikoval mj. Pravým okem. Antologie současného polského politického myšlení (2010) a Jagellonské dědictví. Kapitoly z dějin středo-východní Evropy (2012).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.