Letecké eso z Otaslavic. Zapomenutý příběh hrdiny z bitvy o Británii

Přísloví praví, že pokud muž dosáhne nesmrtelnosti před svými třicátými narozeninami, stane se legendou. Josefu Františkovi bylo v den jeho smrti, přesně před sedmdesáti pěti lety, 26 let.

Všichni známe Churchillovu větu z 20. srpna roku 1940: „Nikdy nebylo tak mnoho lidí zavázáno za tak mnoho takové hrstce.“ Jedním z oné „hrstky“ byl i Josef František, v době své smrti nejúspěšnější stíhač bitvy o Británii. Navzdory této skutečnosti zůstal jeho potenciál z hlediska – vulgárně řečeno – PR Československa nevyužit. Českoslovenští politici při jednáních se svými britskými protějšky poukazovali na výkony letců en bloc. Zatímco Karel Kuttelwascher, „noční jestřáb“ (20 sestřelů), už v červnu 1943 podnikl „spanilou“ jízdu po Spojených státech a stal se i postavou stejnojmenného komiksu, Františkovi se ani za jeho života, ani po smrti takových poct nedostalo. A dodnes není jeho příběh příliš známý.

Důvodů, proč se František nestal „válečnou celebritou“, bylo více. Zahynul v době, kdy Royal Air Force (Královské letectvo) nebudovalo kult leteckých es. Spolupráce Fighter Command (Velitelství stíhacího letectva) s médii byla v plenkách (u Luftwaffe tomu bylo právě naopak) a Františkovy vztahy s československou vojenskou správou byly „pošramocené“. Český pilot tak raději bojoval s Poláky.

„NENUCENÁ“ NADŘAZENOST

Někteří autoři, s trochou nadsázky, uvádějí, že největším zázrakem bitvy o Británii bylo to, že se odehrála. Pokud by po pádu Francie získal ve válečném kabinetu navrch lord Halifax, britský národ by se nebránil mírovému řešení před pokračováním ve válce. Winston Churchill svou pozici neměl zdaleka jistou (v týdnu od 24. do 28. května zápolil s Halifaxem o převahu ve vládě). Navíc byl mnohými považován za válečného štváče, s neblahým stigmatem Velké války (porážka Turky u Gallipoli, Churchill byl tehdy prvním lordem admirality). Touha po míru nebyla omezena pouze na šlechtické kruhy a finančníky ze City.

Přesvědčit národ, aby pokračoval v boji, chtělo hodně kuráže, obratnosti a propagandy, jíž napomohly německé nálety a nezměrná statečnost vlastních pilotů, k nimž se později připojili Češi a Poláci. Tradovanému navzdory zůstává pravdou, že Britové nebyli nijak nadšeni z civilních ani vojenských uprchlíků ze střední Evropy. Dokonce ani v době kapitulace Paříže neprojevili zájem o letce z „Východu“. Zpočátku uvažovali maximálně o vytvoření několika letek či o jejich zařazení do britských perutí. Britská „nenucená“ nadřazenost se projevovala i v ryze praktické, válečné sféře. Signifikantní je v tomto případě argumentace plukovníka Alexandra Davidsona, předválečného vojenského atašé ve Varšavě, který zcela vážně tvrdil, že polští piloti, kvůli své temperamentní povaze, nemohou pilotovat tak složitý stroj, jakým byl bombardér.

Kapitán John Kent byl zděšen, když se dozvěděl, že má nastoupit v Northoltu službu u 303. polské stíhací perutě. Navzdory počáteční nedůvěře ze strany Britů však půjde o vůbec nejúspěšnější peruť bitvy, a to i přes její pozdní nasazení. Avšak ani poté, co se její piloti vraceli s mnoha sestřely, nevěřil plukovník Stanley Vincent, velitel základny, hlášením svých svěřenců a nařídil zpravodajské sekci, aby všechny nároky opětovně prověřila.

Byli to právě polští stíhači, kdo se v průběhu bitvy stal příslovečným jazýčkem na misce vah válečné štěstěny. „Nebýt skvostného materiálu poskytnutého polskými perutěmi a jejich nepřekonatelné chrabrosti, netroufl bych si říci, že výsledek bitvy by byl stejný,“ řekl na jejich adresu samotný Hugh Dowding, velitel Fighter Command, který tak vyjádřil pocity mnohých příslušníků Královského letectva.

„HRSTKA“

Obraz bitvy o Británii je často zobrazován jak souboj hrstky stíhačů s celou Luftwaffe. Třebaže Churchill v proslulém projevu hovořil o „hrstce“, pravdou je, že síly Královského letectva a Luftwaffe byly takřka vyrovnané, pokud jde o stíhací stroje (počátkem srpna 1940 proti sobě stálo zhruba 800 hurricanů – spitfirů – a 1000 messerschmittů). Převahu, zhruba dvojnásobnou, měli Němci v bombardérech. Kromě radaru měli Britové na své straně další mocnou zbraň: nejlepší námořnictvo na světě, jemuž Kriegsmarine, která utrpěla těžké ztráty v norské kampani, nemohla konkurovat. Dopravní letectvo Luftwaffe, nezbytné pro zdar invaze, mělo zase fatální ztráty v průběhu holandského tažení. Nicméně zatímco Němcům se během bitvy nedostávalo letadel, Britové naopak pociťovali spíše nedostatek stíhacích pilotů…

Churchill byl skvělý válečný vůdce, politicky nekorektní vizionář, který uměl bravurně využívat situaci ve prospěch své země. Jeho projev, který dnes zní jako oslava vítězství, byl ale pronesen již 20. srpna 1940. Jinými slovy, v době, kdy na spojenecké stíhače čekala nejtěžší fáze celé bitvy, tzv. bitva o letiště (na přelomu srpna a září). Churchill záhy vytvořil mýtus okolo stíhačů, z nichž učinil „hrstku“ bojující za osud země, třebaže věděl, že v letecké bitvě nebojují desetitisíce, ale elita země.

Význam bitvy o Británii by neměl být v žádném případě marginalizován, ale zasazen do kontextu doby. V plné míře to platí o permanentním hrdinství letců, kteří denně vzlétali plnit svoje povinnosti, často na pokraji sil. Z více než půl tisícovky padlých stíhačů známe zlomek. Většina se nikdy nestala slavnými leteckými esy (pouze 5 % dosáhlo pěti a více sestřelů). V případě Františka platí pouze to první.

TVÁŘÍ V TVÁŘ SMRTI

Josef František byl jedním ze 190 československých letců, kteří v létě roku 1939 neodpluli do Francie (485 500 letců), ale zůstali v Polsku. Podle legendy rozhodla mince – padl polský orel. Důvod byl však prozaičtější. Vojenské velení v srpnu apelovalo na vstup do polských ozbrojených sil. Navíc již letci věděli, že po vylodění v Boulogne na ně čeká francouzská cizinecká legie, kam se nikomu nechtělo.

Do polské kampaně se zapojilo 93 letců, což nebyl zanedbatelný počet. Pro ilustraci, ve Francii bojovalo (přímo na frontě) 110 českých stíhačů, zatímco v bitvě o Británii 89. Při jednom z letů, 20. září 1939, zaútočil František na německou kolonu tanků a automobilů. Z kokpitu svého cvičného, neozbrojeného stroje RWD 8 házel na motorizovanou kolonu ruční granáty. Prudká protiletadlová palba poslala jeho stroj k zemi. Stalo se tak v prostoru Zoločivi. Zajetí a jisté smrti (třetí říše neuznávala Čechy za válečné zajatce) se vyhnul díky odvaze svých spolubojovníků, Józefa Zwierzyńského a Wilhelma Kosarze, kteří přistáli pod nepřátelskou palbou a vyzvedli ho před zraky německých vojáků (5. září tím samým způsobem František zachránil svého kamaráda Zdeňka Škarvadu). O rok později, již jako příslušník Královského letectva, měl namále podruhé.

Poté, co 6. září 1940 sestřelil messerschmitt, byl jeho hurricane napaden dalšími dvěma „stodevítkami“, které jeho stroj zle pošramotily. Polský mechanik 303. perutě později vzpomínal, že Františkův letoun byl tak prostřílený, že bylo stěží uvěřitelné, že s ním dokázal přistát na domovské základně v Northoltu. Toho dne se stal leteckým esem.

Celý příběh i další články k tématu najdete ve speciální bezplatné příloze Týdeníku Echo Superhrdinové.