Zemanova spálená země

Prezident Miloš Zeman zase jednou otevřel debatu, chtělo by se říct. Jenomže neotevřel. Svými slovy o utrpení, jež postiženým i zdravým dětem působí, když jsou ve škole spolu, těžko mohl dovést veřejnost – odbornou i laickou – k nějaké smysluplné výměně názorů.

Jsou natolik zevšeobecňující (navíc urážlivě pro obě ty skupiny), až vlastně bezobsažná. Mohou vést jen k únavnému opakování si na úrovni „hrušky a jablka jsou dva rozdílné druhy ovoce“, ovšem silně emocionálně podbarvenému, nakonec jde o děti, a zrovna na nich by jeden svou iluzi vševědoucnosti přiživovat nemusel, byť by to byl třeba prezident.

Nepovažuji za pravděpodobné, že by všechny ty slovní „bombičky“ prezident rozhazoval s nějaký strategickým záměrem, že by to byly drobné krůčky k nějakému definovanému cíli, třeba z PR oblasti. Spíš jsem nakloněný věřit tomu, že svá moudra trousí tak, jak mu na mysl přicházejí (odkud?).

Ty poslední Zemanovy publikované úvahy – o přistěhovalcích a integraci postižených – možná spojuje představa ideálního stavu, v němž je každý na svém místě, tedy tam, kam ho nějaká jeho charakteristika zařazuje – neslyšící mezi neslyšícími, přistěhovalec tam nebo potomek přistěhovalců tam, kam ho jeho genetické kořeny táhnou, a ti ostatní, kteří jsou geneticky zakořeněni správně a slyší jakž takž dobře, nadále existovat nerušeni konfrontací s někým, kdo by se snad mohl vymykat jejich běžné zkušenosti.

Ale ani o to vlastně tolik nejde. Skutečně zarážející nebo spíš hrozivá je ta samozřejmost, přesvědčení, že o čemkoli je možné prohodit cokoli, jen ať si lidi něco zajímavého poslechnou, když už přišli.

Miloši Zemanovi se ve druhé polovině devadesátých let povedlo resuscitovat svoji kariéru (a sociální demokracii), když vytáhl do voleb se sloganem o spálené zemi. Dnes je z něj vrchní palič, jehož cílem jako kdyby bylo udělat z veřejné debaty, jež v Česku posledních let nikdy nebyla bůhvíjak hluboká a pronikavá, naprostý úhor, srazit ji na dno. Udělat téma z kdejaké toxické pitomosti, protože když je šíří prezident, asi se na ně nějak reagovat musí.

Prostor veřejné debaty není neomezený, při Zemanově „výkonnosti“ na tomto poli jeho nemalou část zalehává toto. Politici se svými přednostmi a selháními jsou jenom obraz společnosti, její zrcadlo. Kdo se nad nimi jako skupinou, třídou pohoršuje, soudí i tu společnost.

Nemyslím, že bych trpěl iluzemi o stavu české společnosti, nevěřím ale, že by jejím „zrcadlem“ byl v současné době Miloš Zeman, že by ji vyjadřoval jinak, než jako surovou karikaturu, jež navíc nikdy nebyla moc legrační.