1 Právě proto, že jsem

Jak Puzuk žil vedle Chrobáka: Ivan Havel o sobě i o bratrovi

NOVÉ

Knižní rozhovor Jana Lukeše s Ivanem M. Havlem se jmenuje Právě proto, že jsem, což lze různě doplnit a interpretovat, v první řadě: „Právě proto, že jsem bratr Václava Havla.“ Z toho faktu plyne řada důsledků, se kterými se musí mladší sourozenec vyrovnávat, například že bude pro řadu lidí víc zajímavý jako bratr než jako Ivan M. Havel. Je přirozené, že nositel takového údělu se bude pak o to více snažit prosadit sama sebe jako samostatnou jednotku, tedy klást důraz na to „jsem“. To se v rozhovoru projevuje jako originální a sebevědomé „já“, které by si vystačilo i bez sourozenecké okolnosti. Tu zároveň nelze popřít, naopak je stálou součástí výpovědi, která je pochopitelně o to zajímavější.

Rozsáhlý rozhovor je veden formou podrobného přátelského vyptávání se. Tázající se a zpovídaný si tykají, chovají se přitom k sobě zdvořile a taktně, občas dá objekt rozhovoru najevo, že též tazatele respektuje a ví, čím se zabývá: je literární a filmový historik. Dále je několikrát konstatováno, že základ rozhovoru vznikl během několika dní na farmě Košík, kde I. M. H. se svou ženou Dagmar Havlovou hospodaří (spíš je asi výstižnější obrácené pořadí), a že to tam bylo příjemné. Oba pak spolupracují na textu a záleží jim na tom, aby byli s výsledkem oboustranně spokojeni. Tato více méně standardní a přirozená metoda byla již kritikou napadena (Terezie Pokorná v Bubínku Revolver Revue), neboť si zřejmě představuje, že rozhovor má být veden metodou nepřátelského výslechu a pokoření zpovídaného. Kritičky se mj. dotklo, že v rozhovoru padla zmínka o bratřích Čapcích, které by mohli bratři Havlové v něčem připomínat: a samozřejmě skutečnost, že autorem pojmu „ptydepe“, toho Havlova „robota“, je Ivan M. Havel, to vskutku nabízí a bylo by spíš podivné se tomu vyhnout. Janu Lukešovi byla kromě toho vyčtena důvěrnost a přílišná blízkost, ba familiárnost, Ivanu Havlovi pak upovídanost, rozšafnost, ba dětinskost, oběma pak propírání intimit… (Voyeur bude však zklamán, to, co kritičku dráždí, je pár zmínek o osobních, ale v podstatě běžných věcech: kdo mu přebral ženu, jak se rozváděl, kdo měl jaké averze ke komu. Víc ne.)

Čtenář jinak, dejme tomu méně militantně či úzkoprse založený než zmíněná kritička však právě v té atmosférické shodě vidí přitažlivost takto koncipovaného rozhovoru a skutečnost, že se dá tak rozsáhlý text plynule číst jako obraz jednoho rozhodně zajímavého života, podaný formou dialogické výpovědi. A k ní patří právě i jistá rozpovídanost, kterou z jiného pohledu lze ocenit jako důkladnou snahu vystihnout téma, povědět, co se k němu povědět dá.

Ivan Havel je založením intelektuální zkoumatel, zvědavec a přitom sangvinik a decentní excentrik. Mluví evidentně rád, protože řeč je způsob, jak se k tématu dostávat a jak problém jazykem uchopit a vychutnat ho. Občas, jako každý, říká věci samozřejmé, ale i ty říká zajímavě. Jistý sklon k poučování a všechnoznalectví je krocen permanentní ironií a sebeironií, což ovšem pozná a ocení obvykle jen ten, kdo je jí sám aspoň trochu mocen. Schopnost dělat si ze sebe trochu legraci a nebrat se zas tak moc vážně se nevylučuje s jistým narcismem, který je ovšem mírněn dobrým vychováním, vkusem a pověstnou rodovou zdvořilostí. Celek knihy vytváří souhrn života, ve kterém jsou v rovnováze složky reflexní a faktografické, profesionální s těmi soukromými, které jsou vzhledem k exkluzivitě prostředí, v němž IMH vyrostl a celý život dlel, podány v rozsahu hodném věci. Rodinný původ je rovněž zprostředkován jako zajímavá věc, svým způsobem unikát, který stojí za zkoumavý pohled. Stálá reflexe, která je přitom prostá nějaké trýznivé duševní vivisekce, osvětluje důkladně pozici mladého muže z dobré, ale ponížené rodiny, pak scientisticky orientovaný intelektuál, který se dostane v roce 1971 na studia do USA, a když se vrátí, prožije normalizaci v alternativním prostředí duchovního „veselého ghetta“, kde to ovšem nebylo vždy jen veselé. Ze zdvořilého, ale jistého odstupu se vyjadřuje k rodičům, a ovšem k bratrovi, jehož výjimečnost respektuje, ale nepadá před ní na záda. Ba proniká tam i značná kritičnost k němu, zvláště v období po roce 1989, kdy lze mít jejich vztahy za spíše zdvořile odcizené než vřelé, na čemž se podepsaly velkou mírou majetkové komplikace, s nimiž oba bratři nechtěli moc mít společného, na to měli ženy. O silném citu mladšího bratra k staršímu by však člověk neměl pochybovat, ale je dán především společným dětstvím a mládím, kde se Ivan (Puzuk) těšil, co zajímavého bude Véna (Chrobák, přezdívky ze Skauta) vyprávět. Jako člověk založený spíše matematicky a racionálně si neodpírá zájmy duchovní a spekulativní až filozofické, k nimž stále více tíhne, jednak pod vlivem přátel, ale i vlastních zážitků: zajímavě mluví o přelomovém okamžiku v roce 1979, když utrpěl těžkou autohavárii a jeho do té doby striktně racionální konstrukt světa se významně zachvěl.

Je spíše dobré, když podoba rozhovoru se skryje s dojmem, který dotyčný dělá v „civilu“. Tak to u této knihy je: Ivan M. Havel se i tady jeví jako povaha především kreativní, sangvinická, hravá – a jistě i třeba ješitná, nebo kdo není? Důležitou složkou povahy IMH je pak ale družnost či jakási radost z dávání lidí, ovšemže výjimečných a podobně excentrických, dohromady, což bylo vlastní i bratrovi, i když u toho mladšího odpadaly politické, nebo řekněme taktické důvody. To, že se přímo politicky neangažoval (Chartu nepodepsal), neznamenalo, že by stál mimo, disidentské prostředí mu bylo přímo dodáno do bytu a on to tak i bral. Jeho život byl vlastně stále determinován původem a příbuzenstvem, zprvu „problematickou“ rodinou a pak „problematickým“ bratrem. Důležité pro něj bylo najít si místo a dělat si věci po svém, což se mu evidentně podařilo. I ten rozhovor, včetně jeho důkladné, a přitom docela lehké a hravé tóniny, je tohoto druhu.

Jan Lukeš: Právě proto, že jsem. Rozhovor s Ivanem M. Havlem

Vydala Knihovna Václava Havla, o. p. s., Praha 2017. 460 stran


Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.