Kvóty – výsledek ‚dlouhého pochodu‘ eurofederalistů

Vypukly závody o to, kdo vysloví silnější odsudek o záměru Evropské komise na přerozdělování migrantů podle kvót. Prezident je odsuzuje, premiér je odsuzuje, vláda nesouhlasí, opozice také. Ale kvóty sem nespadly z čistého nebe. Jsou dalším z důsledků „dlouhého pochodu“ eurofederalistů – zejména eurolidovců a eurosocialistů – institucemi EU.

Eurofederalismus je veden utopickou představou o neodvratném konci národních států a jejich vystřídání celoevropskou federální strukturou. Tato ideologie připomíná svou úporností marxistickou tezi o nevyhnutelném nahrazení třídní společnosti onou „ideální“ společností beztřídní.

Plíživé odebírání pravomocí státům a jejich převádění na úroveň EU sledujeme už přes 20 let, od vzniku Maastrichtské smlouvy o Evropské unii. Vrcholem tohoto snažení měla být tzv. evropská ústava. Když zkrachovala, tak její hlavní části přelakovala eurofederalistická lobby na Lisabonskou smlouvu a jelo se dál.

Architekti federální Evropy nevynechali nikdy žádnou příležitost, aby posílili pozici evropských institucí, přihráli jim nové pravomoci a dál oslabili členské státy. Dokonce nevynechali ani žádnou krizi. Když vypukla fiskální krize, hbitě přispěchali s eurovalem a fiskální unií. Když vypukla ukrajinská krize, začali utužovat disciplínu v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. A teď, s uprchlickou krizí, vyrobili návrh na seshora nadekretované kvóty, jako další byrokratický výron centrálního bruselského plánování.

Jde přitom o zásadní útok na jeden z důležitých atributů suverenity státu. Pokud stát nemůže sám rozhodnout o tom, komu na svém území udělí privilegium (ano, privilegium, není to nárok!) dočasného či trvalého pobytu nebo azylu, přestává být suverénním státem a stává se jakousi provincií. Což je přesně to, o co eurofederalistům jde.

Kvótám se samozřejmě dá zabránit. Je k tomu ovšem zapotřebí nemalého diplomatického umu na vládní i parlamentní úrovni. V Radě EU se musí dát dohromady tzv. blokační menšina zemí, které s návrhem nesouhlasí (bez Lisabonské smlouvy by stačilo veto jedné země). Totéž platí pro parlamenty zemí EU, které mohou vystavit návrhu na kvóty tzv. „žlutou kartu“. Uvidíme, zda toho je současná koalice schopna.

Ale nezapomínejme při tom všem na jednu věc : ti, kteří se dnes a denně „modlili“ k EU jako k novému božstvu, ti, kteří prosazovali nekončící „ever closer union“ a ti, kdož všechny kritiky EU nálepkovali jako antievropany – ti všichni vydláždili ke kvótám cestu. Není snad třeba připomínat, že u nás byli těmito „dlaždiči“ zejména členské strany od eurolidovců a eurosocialistů, tedy KDU-ČSL, TOP 09 a ČSSD.

Ostatně, je nechtěnou parodií, že zatímco Sobotka a Bělobrádek horlí proti kvótám, jejich vlastní europoslanci zatím v Bruselu hlasovali pro rezoluci, která naopak zavedení kvót požaduje. TOP 09 je aspoň konzistentní – její europoslanci také hlasovali pro kvóty a Kalousek se Schwarzenbergem od té doby ke kvótám mlčí. Asi nechtějí rozhněvat svou stranickou nadřízenou paní Merkelovou, jejíž CDU kvóty chce.

Pamatujme na to zejména, až nás všechny tyto strany budou zase přesvědčovat, že potřebujeme evropské řešení na to či ono a že další prohlubování evropské integrace je skvělá věc. Opravdu, nejde „jen“ o kvóty. Ty jsou sice možná nejviditelnější, nejkontroverznější, ale stále jen jednou z mnoha součástí grandiózního tažení za evropský federální superstát.