Rok nových politických poměrů? Ruka ruku myje
S ročním výročím vzniku Sobotkovy vlády se množí její hodnocení a více či méně věrohodné průzkumy veřejného mínění. Vláda je prezentována jako populární, stabilní, skoro se nehádá. Tato selanka má svůj rub.
Stabilita je pro vládnutí jistě důležitá, o čemž se mohly přesvědčit vlády předchozí. Jen jde o to, za jakou cenu je vykoupena. V současném případě připomíná spíše zákon omerty, protože koaliční partneři si přes drobné a většinou zcela bezzubé mediální přestřelky navzájem kryjí a tolerují věci, které by předtím nebyly myslitelné. A v médiích by se staly předmětem drtivé kritiky, což se dnes, až na výjimky, neděje. Někdy s odkazem, že takto rozhodl volič. Jenže volič rozhodl o každé vládě, a každá politická vláda měla donedávna v médiích nesrovnatelně kritičtější zpětnou vazbu.
Donedávna by nebylo možné, aby ve vládě seděl premiér, odpovědný za privatizaci OKD, kde už padly obžaloby tří lidí, s předpokládanou škodou státu téměř 6 miliard korun. Tato skutečnost by se dříve stala roznětkou koaliční krize a plamenných tiskových konferencí. Dnes je tomu jinak, jede se dál. Nikdo z koaličních partnerů nevyzývá tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotku k přijetí politické odpovědnosti, nedrží se princip presumpce viny, vláda nepadá.
Donedávna by nebylo možné, aby se člen vlády vyvlékl z nejasného financování svého luxusního bytu za 7 miliónů korun příběhem, že na jeho nákup použil poslanecké náhrady. Bohuslavu Sobotkovi to na rozdíl od méně zručného Stanislava Grosse prochází, a opět se nic neděje. Jen pro orientaci: Velkou Británií před několika lety otřásl skandál se zneužívanými náhradami, kvůli kterému museli odstoupit tři ministři.
Donedávna by nebylo myslitelné, aby ve vládě seděl majitel obří firmy, která ročně dostává miliardové veřejné zakázky. Tento jev je naopak koaličními partnery prezentován jako transparentní, jako například v Lesích ČR v gesci KDU-ČSL, kde Uniles ve vlastnictví Andreje Babiše získal nejvíce zakázek. Postoj médií vlastněných Agrofertem, která o této transakci téměř nereferovala, už nepřekvapí. Ale pozoruhodnější je, že například ekonomicky zaměřené Hospodářské noviny věnovaly této za jiných okolností mediální bombě, kdy firma ministra financí vyhraje miliardovou veřejnou zakázku, pouhé tři věty.
Podobně pozoruhodné je i uzavření smlouvy Správy státních hmotných rezerv s další Babišovou firmou Navosem o skladování obilí, přičemž donedávna byla smlouva s touto společností podle otevřených zdrojů pro stát velmi nevýhodná. To však nebránilo uzavřít smlouvu novou, za dohledu nového ředitele SSHR nominovaného ČSSD. Opět za mizivého mediálního zájmu.
Představa, že by jakýkoli předseda politické strany, navíc člen vlády, dříve získával pro svoje firmy jakékoli veřejné zakázky, tím méně v miliardových hodnotách, je z říše fantasy. Byl by pasován za exemplární důkaz „Palerma“ české politiky a okamžitě by se stal předmětem útoku nejen koaličních partnerů, ale i protikorupčních iniciativ. Ty dnes pozoruhodně mlčí, některé dokonce novým poměrům tleskají, a hranice této tolerance se stále posouvá.
Donedávna by nebylo možné, aby si údajně nejlépe vnímaný ministr vlády Marian Jurečka pořídil za státní peníze osobní televizní reklamu za 30 miliónů korun, a premiér s prvním místopředsedou vlády nehnuli brvou.
Donedávna by také nebylo možné, aby se na okraji mediálního zájmu ocitlo i obvinění ředitele odboru Ministerstva pro místní rozvoj a ostravského zastupitele za ANO Vladislava Kovala z korupce za vyžadování úplatku. Například veřejnoprávní Česká televize, která se jinak pilně zabývá kauzami spojovanými s předchozí vládní garniturou, tento případ zařadila v hlavních Událostech ČT jako patnáctivteřinovou zprávičku v pořadí číslo 24. Naopak se v médiích množí úvahy o konci „blbé nálady“ (i když spokojenost s politickou situací dosahuje aktuálně 15 – 19 procent) a ministři dostávají prostor jako nikdy předtím.
Není zřejmé, jak dlouho potrvá tato uměle deklarovaná idyla programově nesourodého tělesa, které považuje za úspěch výrazné zvyšování vládních výdajů, rušení reformních kroků bez adekvátní náhrady, zvyšování šikany podnikatelů a růst platů zaměstnanců státní sféry (a zejména úředníků) z kapes daňových poplatníků. Pro první rok působení Sobotkovy vlády však zatím platí, že ruka ruku myje, a to nejen v koalici, ale i v nemalé části médií.
