Nikdy nevyhlášená válka s Maďarskem. Před sto lety musela republika o hranice bojovat

Trnava, Zvolen, Trenčín, Žilina a Prešov. Dnes to vypadá jen jako seznam slovenských měst, před sto lety to však byla centra krvavých bojů mezi vojáky sotva narozeného československého státu a vojsky maďarskými. Krvavá, nikdy nevyhlášená válka s Maďarskem si za pár měsíců vyžádala skoro tři tisíce padlých a stejný počet  raněných Čechoslováků. Zatímco podobu státu na mapě si českoslovenští představitelé vyjednali diplomaticky na mezinárodní scéně, praxe byla jiná. Ve skutečnosti musel mladý stát sahat k válečným prostředkům, aby svých hranic dosáhl.

Navrátilí vojáci z fronty, kteří za sebou měli několik let ve válečné vřavě, šli v době míru znovu do zbraně. Narychlo poskládaná československá armáda musela vydobýt své území. V pohraničí zakročila proti rebelujícím Němcům, střetla se s Poláky kvůli hospodářsky a dopravně důležitému Těšínsku a především vyrvala Slovensko z maďarských rukou. Československo sice dokázalo během let 1918–1919 vybudovat stabilní stát, ale současně si tím udělalo nepřátele vně i uvnitř mladé země. Zřejmě to bylo jedním z hlavních důvodů, proč se o dvacet let později zhroutil stát jako domeček z karet.

Jak Češi hnali Maďary

Zabírání Slovenska začalo 2. listopadu 1918, když české oddíly obsadily město Malacky, které leží asi na půl cesty od hranic k Bratislavě. Z počátku mohli Češi nabýt dojmu, že dobývání Slovenska bude jednoduché, jelikož Maďaři snadno podléhali panice a uherští úředníci a četníci prchali před hrozbou pomsty. Češi však zpočátku obsazovali Slovensko s absurdně malou armádou, takže nebyli schopni zajistit na obsazeném území pořádek. Dne 4. listopadu byla proto jmenována slovenská prozatímní vláda, která měla zemi dostat z chaosu a anarchie. Jejím předsedou se stal Vavro Šrobár.

Co bylo důvodem snadného postupu československých vojsk? Maďarský předseda vlády Mihály Károlyi se snažil o dobré vztahy s dohodovými mocnostmi, a proto nechtěl jít s Čechy do otevřeného konfliktu a zpočátku zavelel ustupovat. Brzy mu však došla trpělivost a své stanovisko přehodnotil. Dne 11. listopadu proklamoval snahu chránit hranice Uherska, a to za pomoci ozbrojené moci. Nařídil mobilizaci a na Slovensko nechal dopravit dělostřelectvo a pancéřové vlaky.

Konflikt zároveň provázela i tehdejší propaganda. Například reportáž ČTK ze 14. listopadu 1918 říká: „V důstojné náladě opouštějí vojska vyslaná na Slovensko Prahu… Oni odjíždějí, aby chránili slovenské duše proti spárům avarských ďáblů.“ Z Moravy navíc létaly nad Maďary držené území české bojové dvojplošníky, z nichž byly shazovány propagační letáky.

Prešpurk hlavním městem Slovenska

Především díky legiím a mezinárodní podpoře západních mocností se nakonec podařilo do 20. ledna 1919 ovládnout celé slovenské území. Počátkem měsíce byla obsazena i Bratislava, která se brzy stala sídlem slovenské vlády. Město přesto šlo jen stěží považovat za slovenské, o čemž vypovídají i jeho názvy – Pressburg, Pozsony či Prešporok. Maďaři s Němci tvořili 80 % jeho obyvatel. Že Bratislava není slovenské město, komentoval i Masaryk: „Pravda, ale není ani maďarské, nýbrž německé, celé jeho okolí je však slovenské a naše hospodářské potřeby nás nutí, abychom toto město přivtělili.“ Masaryk považoval za nutnost, aby československý stát měl významný přístav na Dunaji.

Mohlo se zdát, že obsazením jižního Slovenska konflikt skončí. V březnu 1919 byla však v Maďarsku vyhlášena komunistická republika v čele s Bélou Kunem. Nově vzniklá maďarská rudá armáda dostala znovu zálusk na Slovensko a v květnu 1919 obsadila jeho jižní část. V červnu dokonce v Prešově vyhlásila Slovenskou republiku rad, ta však nevydržela ani měsíc. Zkrotit revoluční Maďarsko se nakonec podařilo hlavně díky Rumunům, kteří počátkem srpna 1919 obsadili Budapešť. Dohromady si konflikt vyžádal 2850 mrtvých, 3000 raněných, 1412 nemocných a 350 zajatých Čechoslováků z celkového počtu 30 000 nasazených vojáků. „Válka“ mezi Československem a Maďarskem těžce poznamenala vztahy obou států, což se projevilo v momentě, kdy se o necelých dvacet let později Československo rozpadalo.

Jak vlastně vypadala československá armáda? Zárodek tvořili nejprve nadšenci z řad dobrovolníků, většinou čerstvých navrátilců z front, kde sloužili v rakousko-uherské armádě. Nejaktivnější byli příslušníci Sokola. V průběhu prosince 1918 až února 1919 se k nim přidávali italští a francouzští legionáři, těm na Slovensku veleli jejich italští a francouzští důstojníci. Až poddůstojníci byli Češi a částečně Slováci.

Slovenské národní vědomí

Bylo vůbec potřeba na Slovensku vojensky zasáhnout? Příslušnost Slováků k Československu zajišťovaly mezinárodní dohody, ale panoval strach ze slovenského přesvědčení. Slovenští představitelé se sice koncem října v Martině usnesli, že se chtějí stát součástí Československa, země však reálně zůstávala v rukou Maďarů. Navíc nástup nového maďarského předsedy vlády Mihályho Károlyiho nutil část slovenské veřejnosti k myšlenkám na setrvání v jednom státu s Maďarskem. Přestože se Slováci snažili dlouhodobě vymanit z maďarského vlivu, představoval pro ně Károlyi svěží a demokratické Maďarsko. „Károlyiho vláda se rozhodla nepokládat Slovensko za ztracené, počítala, že přes všechno jsou Maďaři Slovákům známější než Češi a že cesta do Pešti je pro ně vyšlapanější než cesta do Prahy,“ napsal ještě v období první republiky novinář Ferdinand Peroutka v Budování státu. Peroutka navíc dodává, že před první světovou válkou bylo národní uvědomění Slováků takřka mizivé. „Když bude dobře mezi Maďary, budu Maďar, když mezi Čechy, budu Čech,“ znělo prý až moc často mezi Slováky. I později předseda slovenské prozatímní vlády Vavro Šrobár nabádal Čechy, ať se na Slovensku příliš nespoléhají na národní vědomí.

To samozřejmě v Praze vyvolávalo obavy. Existovaly tak v podstatě dvě varianty – buď dočasně ponechat Slovensko pod správou Maďarů a vyzvat je k odchodu až mírovou konferencí, nebo se pokusit o vojenské obsazení. Počátkem listopadu 1918 bylo rozhodnuto pro druhou možnost. Vláda v Praze se obávala, že prvotní nadšení z nového státu by brzy vystřídala slovenská lhostejnost, ze které by mohli Maďaři těžit. Také Masaryk telegrafoval Benešovi, že Slovensko bude nutné vojensky obsadit. Kvůli nedostatečné důvěře v českou bojeschopnost navrhoval vyjednávání s Rumunskem a vznikajícím jihoslovanským státem. Snažil se zapojit italské a francouzské legionáře a také projevil ochotu vyjednávat s bolševickým Ruskem o propuštění českých legií.

Chceme také právo na sebeurčení, žádali Němci

Čeští Němci, kterých bylo v nově vzniklém státě víc než Slováků, žádali roztržení historických zemí a připojení regionů s německou většinou k Rakousku. Uznávali československé právo na sebeurčení, ale požadovali, aby bylo stejně tak uplatněné i na Němce. Měli zkrátka obavu z postavení menšiny proti slovanské většině. Díky tomu, že české legie byly uznávány za součást dohodových armád, jednali Češi s Němci jako vítěz s poraženými.

Sudetské obyvatelstvo se nechtělo se situací smířit a vyhlásilo vznik čtyř samostatných provincií. V severních Čechách vznikla provincie Deutschböhmen s hlavním městem v Liberci, na severní Moravě a ve Slezsku zase Sudetenland s centry Opavou a Šumperkem, v oblasti Šumavy pak Böhmerwaldgau a na jižní Moravě Deutschsüdmähren s hlavním městem Znojmem. Rakouští poslanci apelovali na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, aby se jím vyhlášené právo na sebeurčení týkalo i víc než tří milionů Němců, kteří si nepřáli být proti své vůli podrobeni českému státu. Němcům však byl připomenut fakt válečné porážky.

Centrální zásobovací systém měli pod kontrolou Češi, kteří jeho prostřednictvím chtěli donutit Němce ke kapitulaci. Od poloviny listopadu 1918 české vojsko postupně obsazovalo město za městem. Někde stačilo, aby se vojáci objevili, jinde města kapitulovala po přestřelce. Němci již zkrátka byli vysíleni několikaletou válkou a posléze hladověním. Do konce prosince podléhalo celé historické území Čech a Moravy pražské vládě.

Česká agrese, nebo historické právo?

V lednu 1919 se vyostřil spor o Těšínsko, na které vznášeli nároky jak Češi, tak Poláci. V listopadu předchozího roku byla sice uzavřena dohoda o prozatímním rozdělení území, Poláci však na celém území vypsali volby do polského Sejmu, což bylo jedním z impulzů k československému rozhodnutí Těšínsko vojensky obsadit. Nový stát navíc nutně potřeboval železnici, která regionem vedla a tvořila zásadní spojení se Slovenskem. Čechoslováci doufali v podporu západních mocností, Francie však akci nesla nelibě a Poláci ji považovali za českou agresi. Vztahy dvou středoevropských států byly proto po celé meziválečné období značně napjaté.

„Průmyslová oblast Těšínska byla tradičně ekonomicky a dopravně propojena s českými zeměmi. Argumentovat ,právem‘ je nesmysl, protože v dějinách se vždy najde nějaký argument pro zdůvodnění ,práva‘ na cokoli. Polsko argumentovalo především národnostními hledisky. Naproti tomu Československo argumentovalo historickými, geografickými, ekonomickými a dopravními hledisky, kterým dala mírová konference v Paříži přednost, takže většinu Těšínska získalo Československo. V žádném případě se nedá mluvit o agresi. Československá vláda pouze vojensky zajistila pokračování tradičních ekonomických a dopravních vztahů s Těšínskem,“ myslí si historik Petr Prokš z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Příliš mnoho nepřátel

Československo byl riskantní projekt mnohonárodnostního státu. Co se týče národnostního složení republiky, sčítání lidu roku 1921 ukázalo, že na jejím území žilo 8,8 milionu (65,5 %) „Čechoslováků“, z nichž asi dva miliony tvořili Slováci, dále 3,1 milionu (23,4 %) Němců, 750 tisíc (5,6 %) Maďarů, 460 tisíc (3,4 %) Ukrajinců a 75 tisíc (0,6 %) Poláků. Během let 1918–1920 si mladý stát musel v složité střední Evropě vydobýt své hranice, někdy na diplomatické půdě, často však silou. Čechoslováci měli tu výhodu, že byli díky legionářům zařazeni mezi vítězné mocnosti, a mohli proto na mezinárodní půdě jednat sebevědoměji. O necelé dvě dekády později se československý projekt zhroutil. Také proto, že Československo si hned po válce vytvořilo příliš vnitřních i vnějších nepřátel.