Ve Francii zuří kulturní boj s islámem 2.
Přinášíme pokračování eseje Ivo Cermana, který reaguje nejen na uplynulé teroristické útoky z Paříže. První část eseje byla publikována v neděli a můžete ji najít tady.
Teprve šílené plány na školské reformy dostaly do centra diskuze otázku dědictví osvícenství. Znepokojivou podobu islamizované Francie, která ztratí kontakty s vlastní minulostí, nastínil už Houellebecq ve výše zmiňovaném románu Soumission (Kapitulace). Na tento aspekt jeho vize se zaměřil sociolog Michel Maffesoli, když na obranu kritizovaného autora prohlásil, že osvícenství vyhaslo už teď. („Houellebecq a raison: Les Lumières sont éteintes“, Figaro, 7.1.2015)
Ovšem teprve vládní plány na nivelizaci školství a vytlačení studia klasických jazyků na collèges ve prospěch angličtiny a arabštiny vyprovokovaly k veřejné reakci francouzské akademiky. Sekretář Académie française a aktivní zednář Jean-Marie Rouart pozdvihl hlas v popovém časopise Paris-Match, 15. 5. 2015. Rouart nesouhlasí s tím, aby se podpora nadaným studentům vnímala jako sociální nespravedlnost. Zrušení studia klasické řečtiny a latiny odtrhne budoucí generace od kořenů naší kultury, stěžuje si. Podle něj pak žáci nepochopí, že křesťanství se nevyvíjelo v opozici k antické kultuře, ale že ji naopak pomohlo zachovat. Na podporu své teze o významu antiky pro moderní francouzskou civilizaci pak poskytuje zajímavý přehled vlivů od La Fontainových bajek až po antické reminiscence francouzských revolucionářů.
Rouart obviňuje „doktrinářské socialisty“, že pro ně začíná Francie až revolucí a vyhlášením republiky. Reforma navíc podsouvá žákům, že mají místo křesťanství studovat islám. V tomto obludném plánu vidí Rouart projev doktrinárního uvažování, který jej nutí přirovnat bývalého ministra školství Peillona k maoistům a rudým Khmerům. V současné situaci, kdy se Francie probírá z šoku – Rouart psal před krvavými atentáty z 13. listopadu – tedy v současné situaci je pro Francii zvlášť nebezpečné, aby se pouštěla do takových pomatených „abrakadabra“. Z nové generace vychová cizince ve vlastní zemi. Tento nový člověk, vystavený do strachu z budoucnosti a drcený současností, bude jen loutkou tyranů, kterým nebude moci kvalifikovaně oponovat.
To vše se stalo hlavním tématem nové knihy angažovaného intelektuála Alaina Finkielkrauta, která vyšla koncem září. Jmenuje se La seule exactitude („V tom je přesnost“) a autor v ní rekapituluje dění ve Francii od atentátu v Toulouse roku 2012 až do současnosti. Finkielkraut v ní vlastně pokračuje v odhalování zvláštní sebemrskačské ideologie, kterou si sama na sebe vymyslela západní Evropa pod záminkou boje proti kolonialismu. S tím začal už kdysi dávno ve slavné knize La défaite de la penseé (Porážka myšlení, 1987), kde mu šlo o zvrácenou ideologii antikolonialismu, nyní mu jde o podobně perverzní způsoby, jakými se obhajují nové formy antisemitismu a islamizace Francie. Konkrétně mu vadí falešné historické paralely mezi 30. lety a dnešní dobou.
Stalo se totiž módou tvrdit, že lidé musejí pochopit, že dnešními Židy jsou muslimové a dnešním antisemitismem je islamofobie. Tato argumentace cynicky zneužívá traumatu druhé světové války a holokaustu, aby s poukazem na antisemitismus obhajovala současné formy nepřátelství k Židům. Současná Francie se dle něj rozkládá. Je třeba si přiznat, že multikulturalismus, jaký jsme znali dřív, byl jen iluze. Nešťastná školní reforma tuto situaci ještě zhorší, protože odtrhne mladší generaci od civilizace, na které byla integrace Francie založena.
Finkielkrautova kniha se stala předmětem mnoha vášnivých diskuzí, ale závažnější mi připadá jen zvláštní číslo měsíčníku Le Magazine littéraire (říjen 2015). Příloha, kterou editovali Marc Weitzman a historik Pierre-Yves Beaurepaire, se soustředí na Finkielkrautovu myšlenku, že rozdíl mezi pravicí a levicí dnes ustoupil do pozadí před závažnějšími rozdíly. Mimo jiné je to rozdíl mezi obránci osvícenství a iracionálním kontraosvícenstvím. Zdá se, že za obránce osvícenství považuje Weitzmann obránce sekulární kultury, zatímco za kontraosvícence považuje různé nespecifikované radikály, kteří se vyslovili ve prospěch omezení svobody projevu. Drží se při tom křečovité teze Michela Onfraye, že nesympatické názory současné ultralevice vzešly vlastně od nové pravice, takže tzv. islamo-gauchistes jsou vlastně pravičáci….
Weitzmannovo pojetí historického kontraosvícenství vychází z knihy Zeeva Sternhella a ten chápe kontraosvícenství konfliktně, jako asambláž myslitelů, kteří odmítali racionalismus, připravili romantismus a reprezentují ho Herder, Burke a de Maistre. V podstatě jde ale o opakování starých představ Isaiah Berlina, které ale neobstojí, protože vycházejí z politických protikladů a ne myšlenkových souvislostí. Časopis však přináší k tématu i poněkud méně mlhavé příspěvky renomovaných historiků Didiera Masseaua, který se zabýval křesťanskou apologetikou proti osvícenství, a Jeana-Clémenta Martina, který je dnes nejvýznamnějším odborníkem na Francouzskou revoluci. Ten nabízí tezi, že z osvícenství vycházely spíše reformy posledních let monarchie, zatímco utopistické představy revolucionářů a vášně davu vycházely spíše z obskurních očekávání kontraosvícenství. Ale rozboru praktické filozofie francouzskéhzo osvícenství se od francouzských intelektuálů nedočkáme…
Morální výchova?
Nepřinesla ho ani diskuze o zavedení nového předmětu morální výchovy. Tento předmět vlastně existoval už v 19. století, ale v 60. letech 20. století se zrušil. V roce 2013 ministr školství Vincent Peillon navrhl předmět obnovit, aby se tím obnovily republikánské ctnosti budoucí generace. Zřejmě se tím má nahradit vazba na francouzskou civilizaci, kterou ovšem tvůrci reformy chápou jen jako výčet revolučních hesel. Právě naprostá absence vědeckého zájmu o praktickou filozofii a právo mně na této debatě zaráží nejvíce. V debatě hrají prim spisovatelé literární fikce a esejisté, ale ani mezi odborníky není situace o nic lepší. Ve Francii je osvícenství předmětem zájmu hlavně pro literární historiky, a ti se nezajímají o způsoby praktické argumentace, ani o metody tehdejšího práva a historiografie.
Odkud se tedy má ve Francii vzít smysl pro realitu? Právě v tom vidím dědictví osvícenství já, v respektu k realitě.
