Co svedou dychtiví moderátoři
Proč čeští spisovatelé působí na obrazovce jako banda nedomrlců, již nemají co říct? Dobré věci v České televizi se stávají mimochodem. Třeba včera, kdy v internetovém vysílání byly zařazeny do hlavních lákadel dva literární pořady, které vystaveny vedle sebe podtrhly propast mezi kulturním servisem a lidovou zábavou. Dávali nový díl týdeníku U zavěšené knihy a opakování tři roky starého rozhovoru Na plovárně s hostem Terrym Pratchettem.
Pochybuji, že první z obou relací sleduje pravidelně větší množství diváků. Už titulkem doznává, že má být tyjátr, v němž nejde o literaturu, knihy ani umění. (Dokladem budiž logo a vybavení studia: knížky pověšené za hřbet a rozklinkané kdesi vysoko v prostoru. Neznám nikoho, kdo by si knihy někam věšel, všichni mí známí je mají po ruce, vyskládané v knihovnách nebo rozházené po stolech. Se zavěšenou knihou nelze běžně zacházet, dá se hovořit nanejvýš o ní, nikoli nad ní a jejími stránkami; takže je jedno, co je v ní psáno a kolik to dalo práce.)
Moderátoři Jiří Podzimek a Petr Vizina trvají na strategii trapných šašků, již s pomrkáváním do kamery nevyrovnaně pějí kramářskou píseň, rýmují úvody reportáží či se kdykoli pochlubí divákovi a hostu, jak přečetli anoncovanou knížku a co je nad ní napadlo. Tyto berličky na zastřenou průvodcovské žvanivosti byly včera korunovány demonstrací, co je to surrealismus v televizi – povyskočit a při dopadu si lehnout na bok na velká koženková písmena, jinak užívaná coby sedačky.
Přiznávám, že takovému humoru nerozumím a divím se autorům, kteří zde vystupují, že jdou dobrovolně na porážku vysvětlovat, o čem je jejich kniha a co v ní znamená co. Na nic jiného se totiž dychtiví moderátoři nesvedou ptát. Těžko pak nežasnout, že čeští spisovatelé působí na obrazovce jako banda nedomrlců, již nemají co říct.
Přitom s knihami je to jak s láskou: k vzrušení a zájmu stačí náznaky. Na plovárně seděli proti sobě dva pánové s vážnou tváří, naslouchali si, a aniž zmínili jedinou literu, bezmála třetinu vyměřeného času se bavili o tom, jak si rytíř Terence kul meč a co všecko taková práce obnáší. Takové vyprávění je bezesporu lepší reklama na autorovu tvorbu než ponoukat básnířku, aby mluvila o svém „stipendiu v Lotyšsku u moře“, o „obraze unikavého, nestálého, písečného povrchu“ nebo ji nechat číst o „chladné ledové tůňce v sibiřském lese“. Dramaturgem pořadu je Jan Němec. Týž, který si v prosinci v Respektu s dvěma kolegyněmi ve dvanácti odstavcích stěžoval, jak se tu zachází s literáty. Ten rozpor slov a výsledku je na pořadu pořád nejvtipnější.
