Klaus je minulost, Zeman bez budoucnosti
Deníky zaujatě reprodukují prezidentské výrazivo. Plzeň si vychutnala Spartu. Listopad bude teplý.
Nejnovější výstřelek Miloše Zemana se dostal na otvírák Lidových novin (“Zeman šokoval vulgaritou“), deník mimo to přináší také přepis pořadu Hovory z Lán, v něm si hlava státu zasprosťačila. Právo místo „šokoval“ volí neutrálnější sloveso „překvapil“, Mladá fronta Dnes konstatuje, že Zeman dal „Čtyři sprostá slova jedním dechem“. Při všem pochopení pro autorskou licenci – jedním dechem to nebylo, všechny ty... vyvíteco prezident dávkoval s obvyklou ospalou rozvážností strýce vševěda obracejícího se k natvrdlému příbuzenstvu.
Alexandr Mitrofanov v Právu dává do souvislosti s posledním Zemanovým číslem slova Václava Klause o prvním prezidentovi Havlovi v rozhovoru pro sobotní Mladou frontu Dnes. „Klaus je minulost. Zeman je sice současnost, ale taková, která nemá vyhlídky být plodnou budoucností. Takovou, v níž by hlava státu působila jako člověk, který se snaží poslouchat všechny vrstvy společnosti, vycházet s nimi a pokoušet se o roli, kterou popisuje tento citát: ‚Budou-li si to zúčastněné strany přát, roli prostředníka a roli moderátora, ale v žádném případě nikoli roli soudce, protože tato role prezidentu republiky evidentně nepřísluší.“ Toto říkal ve své inaugurační roli Miloš Zeman. Ani jeho nejvášnivější stoupenci nemají přesvědčivé argumenty proti tvrzení, že tuto roli zpackal. Pokud to vůbec kdy myslel vážně.“ No právě. O tom, že ta citovaná slova pro současnou hlavu státu znamenala deklarování nějakého skutečného záměru a ne jenom rétorickou figuru, jejíž nějaká varianta se při nástupu do funkce čeká, celkem pochybuji. Mimo jiné proto, že ti „nejvášnivější stoupenci“ po Miloši Zemanovi ani tehdy nechtěli, aby byl prezidentem, který naslouchá všem. Uspěl proto, že dával od začátku dost nevybíravě najevo, že bude prezidentem proti některým, prezidentem opovržení, averze. A tenhle příslib se mu daří naplnit, o tom žádná.
V LN komentuje Klausova slova o Havlově „reformním komunismu“ Zbyněk Petráček. „Klaus tu otevírá druhou frontu tažení proti Havlovu odkazu. První frontu otevřeli už počátkem roku Lidé jako Petr Drulák či Václav Bělohradský. Drulák jako první náměstek ministra zahraničí jí dává pevný tvar v exekutivě: nahradit ‚lidskoprávní atlantismus‘ (důraz na lidská práva a spojenectví s USA) ‚humanismem‘ (důraz na práva sociální a ekologická a dialog ne s disidenty, ale s nezápadními režimy). Bělohradský jí dává říz a přitažlivost své osobnosti a formulačního umu: (...) ‘lidskoprávní atlantismus je zahraničněpolitickou variací pravdoláskařského diskursu v Česku.‘ Taková bude atmosféra oslav 25 let svobody. Jistě, Havlovy portréty jí dodají fasádu. Ale politické elity již teď kácejí Havlovu modlu.“
Václav Klaus i Miloš Zeman o víkendu předvedli osvědčené složky svých repertoárů, snad jenom v trochu vyhrocenější formě. Svoje kritiky postavili před vlastně celkem obvyklé dilema. Mají se pohoršovat nad tím, že Klaus je Klaus a Zeman je Zeman a přehrávat v něčem dost okoukané psychodrama. Nebo mají přejít věci, které se dost dobře přejít nedají? Nepřejdou, co taky dělat jiného. Mimo jiné proto, že bývalý a současný prezident jim tímhle způsobem nabízejí vstup na známý terén, kde už byla vybojovaná lecjaká půtka. Zatímco krajina, kam se země zdá ubírat, není zrovna přehledná a navíc je zahalená nepříjemně čpící mlhou. Zemanova slova o „zběsilé lumpenkavárně“ pak jsou svým způsobem lichotivá, navíc nemístně. To mýtické, velmi vágní společenství „pražské kavárny“ dnes necharakterizuje zběsilost, nějaká třeba „lumpen“, ale akčnost. Spíš bezradnost, paralýza, zmatenost tváří v tvář měnícímu se místnímu prostředí, které se zároveň zas až tolik nemění, narůstají v něm tendence tradičně silně přítomné. Nakonec i ta rodící se „nová kavárna“, formující se intelektuální mainstream přicházejících časů, se od té staré zas až tolik neliší. Ty její protivné rysy jenom ještě zvýrazňuje, zesiluje na jedenáctku na stupnici hlasitosti. V takových znejisťujících časech může působit až uklidňujícím dojmem zjištění, že se někteří lidé nezměnili. Bohorovný Brouk Pytlík žvaní něco o kundách, zpívá tak do kroku na cestu do lepších časů. Česko 2014.
