‚Ano, byl jsem zoufalej, ale o prasatech jsem mluvit neměl‘

Jan Hřebejk měl v Karlových Varech premiéru filmu Učitelka. Pak hned pokračoval v natáčení třídílného filmu podle scénáře Petra Jarchovského Zahradnictví. Mezí řečí o něm prohodil, že by to mohl být takový jeho Fanny a Alexander. Já se na něj podíval a viděl, že to myslí i trochu vážně. Jan Hřebejk je nejproduktivnější český režisér, točí rychle a spolehlivě, jeho filmy mají kvality, které sice neoslňují snoby a elitní cinefily, ale nelze jim upřít snahu něco říci a najít pro to formu. Já jsem nikdy nebyl pankáč, říká v rozhovoru v Týdeníku Echo Hřebejk. Mluví v něm o svém novém filmu Učitelka, o svém vztahu k Woody Allenovi, německému režisérovi R. M. Fassbinderovi, který ovšem byl radikál a to Hřebejk ví, že není.

„Jo, můžu toho litovat, ale s tím nic nenadělám. Už když jsem byl na škole, tak jsem pociťoval, že nejsem žádný excentrik a extremista. Pamatuju si, že v jednom studijním časopise vyšla recenze na můj studentský film, napsal ji Josef Brož, a jmenovala se Retro Hřebejk. Já se dost divil, protože jsem netočil retro, neoblíkal se retro, ale něco na tom asi bylo. Já jsem tak mohl skutečně působit, jako takový retro mládenec, se kterým je legrace a nežene věci do extrémů.“

Když jste řekl, že jste nikdy nebyl pankáč, znělo to tak trochu defenzivně. Jako by obrana před těmi, kteří mají na tvorbu pankáčské požadavky. Vy jste pro ně naopak příliš uměřený, slušný, středoproudový, dokonce laskavý – často neviděli vaše filmy z posledních deseti let, o kterých se to už říct nedá. Některým pak, kterým nejste po chuti, okamžitě naskočí asociace s Michalem Vieweghem – a nemyslí to dobře.

Nejdřív krátce k tomu Michalovi. Já myslím, že jsme mu my, filmaři dost pokazili renomé. Myslím, že jeho psaní je mnohem lepší, ostřejší, nápaditější, než ty filmy. To za prvé. No a za druhé, já ty výtky znám. A vnímám je jako člověk, který přitom bytostně nesnáší pop, myslím tím současnou pop music, prostě bych to nikdy neposlouchal. A pak ten paradox, že jsem tak vnímán, jako pop… To jak je člověk vnímán, ovlivní jen do určité míry. A každý tvůrce je ohraničený svými možnostmi, tím, jaký je, na co stačí, co je mu vlastní. A je lepší se snažit být nejlepší v tom, co člověk umí a je mu vlastní, než se cpát někam jinam.

Ale přitom, občas máte takové, nevím, jestli se to nazvat pankáčské, ale řekněme úletové sklony. Víte, na co narážím?

Myslím, že vím. To jedno se jmenuje „Rudá a hnědá prasata táhnou populistu Zemana na Hrad“ a to druhé je tak zvané „udání na Andreje Stankoviče“, což je věc už dosti dávná, z roku 2000, ale stále se mi to jaksi vrací, ne že by mi to někdo připomínal, ale prostě to tady zůstává. (Text „Andrej Stankovič vtipkující“ vyšel v LN 13. 4. 2000, šlo o reakci na Stankovičovu recenzi „Tvář zasmušilá, oko suché“ z 16. 3. 2000, pozn. red.).Ani z jednoho se nechci vykrucovat. Jsou to dosti odlišné věci a vznikly úplně v jiné situaci o kontextu. Ale chci říct úplně vážně, že obou věcí lituju a už bych je neopakoval.

Když jsem reagoval na kritiku svého filmu Musíme si pomáhat od Andreje Stankoviče, tak jsem ho chtěl opravdu urazit a chtěl jsem mu ublížit. Mně ta recenze dosud připadá špatná, ale udělal jsem chybu a neuvědomil jsem si, že platí jedna zásadu: že tvůrce nemá co reagovat na kritiku. Prostě nemá. Mně tehdy vytočilo ale nejen to, že Stankovič napsal tu kritiku, ale že tehdy byl předsedou Rady Státního fondu pro kinematografii, že tedy nebyl žádným nezávislým kritikem, ale byl de facto úředníkem, který by měl mít svou přesně vymezenou kompetenci a měl by dodržovat pravidla. A to neudělal. Já samozřejmě věděl, kdo byl Stankovič, jaké byly jeho zásluhy, že podepsal Chartu, jak se choval v disentu, že byl členem VONSu, znal jsem i jeho básně. Nesouhlasil jsem s jeho pohledem na českou kinematografii, ale to je jiná věc. Já se prostě zachoval jako mladej nafoukanej pičus, kterej se cítil dotčenej ve své ješitnosti a tak jsem ho napálil. Je mi to líto, dotknul jsem se tím i lidí, kteří byli Stankovičovi blízcí a kterých si vážím. On rok a půl nato umřel. Mrzí mě to.

No a „rudá a hnědá prasata“?

To mě mrzí mnohem míň, ale neměl jsem to takhle říkat. Bylo to bezprostředně po vyhlášení volebních výsledků, stál jsem dole v Lucerně, byl trochu ze zoufalství připitej, přišla ke mně Nova a dala mi otázku, co na to říkám. Nebylo to jemné vyjádření a bohužel to vypadalo, že se tak vyjadřuju o Zemanových voličích. To vůbec ne, copak bych třeba o tetě své ženy, která Zemana volila, řekl, že je prase? Já tím tehdy myslel úplně konkrétní lidi, na které ta slova platí. Vždyť víme, za jakých okolností byl Zeman zvolen, jaké inzeráty vyšly po skončení kampaně v Blesku, kdo to platil… V Rakousku by kvůli tomu anulovali volby. Ano, byl jsem zoufalej, že jsme měli možnost zvolit slušného prezidenta a zvolili jsme si tohle. Ale říkat jsem to neměl. I v zoufalství se má člověk krotit.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde