Horáček: Nadnárodním firmám už jsme pomohli dost

Uchazeč o prezidentský úřad Michal Horáček má podle průzkumů zatím menší šance porazit prezidenta Zemana než Jiří Drahoš, ale vystupuje značně suverénně. V těchto dnech už seznamuje veřejnost se svými záměry, co by dělal prvních sto dní v úřadě. My jsme naopak rozhovor s ním vedli záměrně tak, aby se ukázaly jeho hlubší názory: na Evropu, Andreje Babiše, Václavy Havla a Klause, na českou transformaci.

Pane Horáčku, minulý týden jste měl tiskovku, kde už jste mluvil málem jako úřadující prezident. Kde berete tu sebedůvěru?

Myslím, že každý člověk, který se uchází o takovou funkci, by měl mít nějaké sebevědomí. Já nejsem z těch, kteří by říkali: Ten nápad kandidovat vlastně ani nebyl z mé hlavy. Ale možná že když mluvím tímhle způsobem, zní to v krajině české kultury příliš sebevědomě.

To začalo nejpozději Václavem Havlem, který už v prosinci 1989 naznačoval, že prezidentem být nechce a chápe to jako oběť.

Říkal to takhle, ano. Ale mně říkal něco jiného.

Vidíte v Jiřím Drahošovi, jenž do soutěže přišel až po vás, člověka, který vám zkřížil plány?

To myslíte, že jsem počítal s tím, že se vyzyvatelem Miloše Zemana stanu sám? Kdybych takhle uvažoval, měl bych ztrátu soudnosti. Čím víc zájemců do soutěže jde, tím větší mají lidé výběr.

Proč průzkumy dávají Drahošovi takové preference?

Průzkumy vám tak maximálně řeknou, co si lidé zrovna mysleli v březnu, v květnu. Nějaký letní průzkum o volbách v lednu 2018 je jako proroctví slepého mládence. Nálady jsou proměnlivé, teď navíc trpí létem, naše mozky jsou v létě jinak nastavené. Mnohem významnější etapa v prezidentském boji nastane, až přijdou veřejné debaty. Na ty se hodně těším. Já se obávám mlžení, obecných řečí, právě proto jsem minulý týden udělal tu tiskovou konferenci, kterou jste zmínil. Já mám program, který jsem zveřejnil hned, když jsem ohlásil kandidaturu. Teď jsem navíc zveřejnil konkrétní kroky, co bych dělal prvních sto dní na Hradě. Lepší než vyhlašovat, ať je pěkně a ať se nekrade, což mně přijde jako úplně zbytečné řeči, je něco konkrétně slíbit. Například že nejdřív je potřeba zaplatit dluhy, na prvním místě dluh prezidentské kanceláře vůči Ferdinandu Peroutkovi, který se nepochybně stal terčem těžké urážky. Přitom to byl statečný, významný Čech, který radši strávil šest let v koncentráku, než aby se podvolil.

Znáte Peroutkovu publicistiku z druhé republiky, řekl byste, že tehdy hlásal liberálně demokratické názory?

Znám, a ne že bych se vším souhlasil. Ale rozhodně to byl výrazný člověk. Mám doma Budování státu.

Vy jste nastoupil s tím, že Zemana neporazí reprezentant tzv. pražské kavárny. Nejste zrovna vy její typický představitel?

Začal bych upozorněním, že 25 let žiji mimo Prahu, v Roudnici nad Labem. Zadruhé, i kdybych na moment přiznal, že pražská kavárna existuje, tak to nejsou lidi, kteří mě podporují. Poslechněte si, co si o mně říkají.

Byl jste u vzniku Bursíkovy Liberálně ekologické strany. Ještě se v LESu angažujete?

Pozor, členem jsem nebyl nikdy. Pan Bursík se obrátil na mě i některé další lidi, že má bizarní úmysl spojit tak nespojitelné věci, jako jsou ekologie a liberalismus. Mě z povahy věci přitahují bizarní nápady. Tak jsem mu tam něco vymyslel, napsal. Kdyby se na mě obrátila, já nevím, sociální demokracie, ať jim přispěju nějakým svým nápadem, asi bych přispěl i sociální demokracii. Proč ne?

A jste víc ekolog, nebo liberál?

Samozřejmě daleko víc liberál.

Považujete tak jako Martin Bursík za zásadní problém teorii globálního oteplování zaviněného člověkem?

Ne. Vím, že na světové scéně se ta teorie do určité míry etablovala, existuje jakýsi lehký konsensus, že by se emise CO2 měly omezit. Ale není to pro mě to nejdůležitější. Pro mě je hmatatelnější problém třeba monokultura řepky, která se právě kvůli globálnímu oteplování tak rozjela. Řepka devastuje naši krajinu. Místo aby na poli byly kulturní plodiny, které jsou tu doma, úplně uměle se tady rozjedou lány řepky. Pesticidy a poškozená retenční schopnost krajiny.

Jak se stavíte k další evropské integraci? Uměl byste si vybrat mezi visegrádskou čtyřkou a tvrdým jádrem EU?

Na podzim 1928 umíral Georges Clemenceau, francouzský premiér z doby první světové války. Na smrtelné posteli řekl: Pohřběte mě vstoje a tváří k Německu! Dneska kdyby někdo něco takové řekl, bude za úplného šaška. Ptali by se, na co se v tom Německu chce dívat, jestli na Borussii Dortmund nebo na co. Ale tenkrát ho nikdo za šaška nebral, ostatně jeho varování se potvrdilo o deset let později. Já kdybych se ve svých 65 letech sešel s nějakými svými dávnými předky a oni by se mě ptali, kolik jsem zažil válek, a já bych jim řekl, že žádnou, připadalo by jim to nemožné. To je úžasná, pro mě klíčová věc. EU k tomu přispívá. Což neznamená, že se mi EU v dnešní podobě ve všem líbí. Má v sobě takový socialistický nádech, centrum, které mi říká: Tohle je pro tebe dobré, tak to musíš dělat. Je paternalistická. V mém evropském snu vždycky byla Evropa otevřenější, liberálnější.

Na čem konkrétně byste ten paternalismus ilustroval?

Třaskavá je otázka nucené relokace uprchlíků, že. Po Lisabonské smlouvě už je hlasování v azylové a migrační politice většinové. Což zvyšuje akceschopnost Unie, ale podrývá rozhodování národních států. Ty kvóty jsou velký problém pro lidi, s nimiž během své kampaně mluvím – a nejsou to jen takzvaní vidláci a burani z Havířova, jak si je možná představuje někdo v Praze, jsou to velmi vzdělaní lidé, jako třeba můj tchán, dlouholetý ředitel Ústavu jaderné a částicové fyziky, nebo můj poradce pan profesor Pafko. Cítíme se být rozhodnutím, jako byly kvóty, poníženi. To rozhodnutí bylo hloupé, ne jen že my tu kohosi nechceme, ale ani sem nikdo nechce. Ti lidé nechtějí jít do Humpolce, ale do Hamburku.

Tak zrovna kritika kvót je snadná věc, v tom panuje skoro národní konsensus. Tady by byl hrdina, kdo bude kvóty obhajovat.

Já bych klidně byl hrdina, a kdybych si to myslel, kvóty vám beze všeho pochválím. Ale nemůžu, protože ten nápad je prostě pitomej. Zejména v situaci, kdy u nás vzrůstá euroskepticismus. A já nechci czexit, protože nechci naše poškození.

Máme jít do tvrdého jádra?

Paní Zlámalová asi nebude ráda za to, co teď řeknu, ale nakonec nám nic jiného nezbude. Z 27 členských států bez Británie už je 19 v eurozóně. To už něco znamená. Byť vím, že v eurozóně jsou rozdíly, bohaté a chudé státy, a upřímně nevím, jestli to vůbec dlouhodobě jde sladit.

No nejde, jak se ukázalo za krize. Proč nás chcete vést do projektu, který je prokazatelně vadný?

Má velké flaws, ale tak extrémní bych nebyl, abych říkal, že je prokazatelně vadný. Vidím ovšem, že lidi korunu berou dost citově, a až euro přijde na pořad dne, bude politicky hodně těžké ho prosadit. I tak myslím, že příští vláda by měla nějaký termín stanovit. Už proto, aby podnikatelské prostředí vědělo, na čem je.

Sám jste před chvíli zmiňoval kvóty a to, že vás ponižuje, když nám někdo vnutí pitomé rozhodnutí proti naší vůli. Takových situací bude v tvrdém jádru řádově víc.

Rozumím, ale ona se situace hodně mění odchodem Británie. To pro nás byla velká rána, Británie byla protiváhou Německa. Kdyby byla Británie dál v Unii, byl bych pro, abychom setrvali u koruny. Ale takhle z EU zůstanou mimo eurozónu už jen slabé ekonomiky.

A co Visegrád? Líbí se vám úvahy, které občas vedou Poláci a Maďaři, že by se z V4 stalo předpolí pro vzpouru proti politické korektnosti a pokrokářství, proti tomu, co dnes převažuje v západní Evropě?

O takových návrzích moc nevím. Obecně jsem pro zachování Visegrádu. Je založený na jakési kulturní blízkosti. Nedával bych mu bianko šek, ale jistě je dobré mít prostor i pro jiné než oficiálně orazítkované, jedině správné názory.

Vy sám jste se vždycky hodně spojoval s listopadem 1989. Co si myslíte o posledních 28 letech? Povedly se, stálo to za to?

Já jsem narodil v roce 1952. Zažil jsem tu noc, kdy k nám přijely tanky. Zažil jsem jako devatenáctiletý kluk, který chtěl něco pořádného studovat, že se najednou před vámi neotevírají žádné možnosti. Nemohl jsem studovat, co jsem chtěl, číst knížky, které jsem chtěl číst. Bylo to peklo, bylo to strašný. Když pak přišla změna, bylo to víc, než o čem jsem na základě svojí zkušenosti vůbec mohl snít. Takže díky bohu. Ano, představovali jsme si něco asi lepšího, než se pak uskutečnilo, to nepochybně. Já jsem si představoval, že Česko v euroatlantickém prostoru bude mnohem blíž v životní úrovni jeho centru, a ono zůstává na chudinské periferii.

Čím to?

Udělat kapitalismus bez kapitálu bylo strašně těžké. Václav Klaus tehdy musel zvolit nějakou strategii – a každá strategie nutně musela mít inherentní problémy sama v sobě. Do toho ještě vstupovala představa, ať firmy zůstanou v domácích rukou a nedostanou je ti hrozní Němčouři. Dnes vidíme výsledky: tamhle je Škodovka v Mladé Boleslavi, kterou koupil Volkswagen, tamhle byla Poldovka na Kladně, kterou dostal pan Stehlík, Čech.

Na druhou stranu pak se prodaly banky a infrastruktura, bohatství dnes z republiky odtéká na dividendách ven.

Souhlasím, je to ohromný problém. Když tu kapitál chyběl, museli jsme ho přilákat. Dávali jsme investiční pobídky zejména silným nadnárodním společnostem. To byla dlouholetá strategie českého státu, která dosud neskončila. Protože ještě letos dala Sobotkova vláda 440 milionů korun investiční pobídku firmě Bosch. Byl jsem nedávno v Nošovicích, kde mají Korejci Hyundai. Dělník tam bere průměrně 34 tisíc korun plus různé bonusy. To není špatné. Ale když jsem se ptal, kde mají oddělení výzkumu a vývoje, řekli mi, že ve Frankfurtu. Takže to je opravdu jen montovna, která sice některé lidi zaměstnala a dala jim peníze, ale není v tom budoucnost. Spáchali jsme velkou strategickou chybu. Byli jsme příliš velkorysí k nadnárodním firmám, které odtud vyvádějí 260 miliard korun ročně na dividendách. Stali jsme se subdodavatelskou ekonomikou.

Co se s tím dá dělat?

Napřed o problému musíme vědět. Pak musíme říct, ano, splnilo to svůj účel, ale my už nebudeme pomáhat vám, ale našim domácím lidem, kteří jsou pracovití, aktivní, přicházejí se svěžími myšlenkami. Já jsem navštívil x malých českých fabrik na světové úrovni. Velešín u Kaplice, kde vyrábějí senzační nástroje s diamantovými hroty. U Frýdku zase vyrábějí skvělá rogala a padáková křídla. V Hanušovicích, kde se čínskou konkurencí zhroutila textilní výroba, dnes vyrábějí koloběžky, na nichž se jezdí světové poháry. A já jako liberál bych řekl: Ani snad ty naše firmy nepodporujme, ale už jim neházejme klacky pod nohy. To říkají podnikatelé sami: Já nechci žádnou pomoc, jen mě proboha nechte se rozvíjet. Na naše podnikatele, zejména ty střední, se za poslední rok a půl snesly strašné rány. Povinné měsíční hlášení, EET, zákaz kouření. Teď jsem se dozvěděl, co všechno vám jako podnikateli finanční úřad může zabavit. Prezident to nerozhodne, ale proč by dané téma nemohl vnést do veřejného prostoru? Musíme podpořit naše lidi, povzbudit tvořivost, která ve spoustě z nich je.

Jak se díváte na Andreje Babiše? Považujete scénář, v němž bude premiérem, za hrozbu pro českou demokracii?

Obávám se, že musím říct ano. Na takovou kumulaci moci není připravena žádná demokracie. Začíná to tím, že máte 272 firem v holdingu, všechna ta řepková pole, potom k tomu máte mediální moc, dvoje významné noviny a poslouchané rádio... A zkombinujete to s politickou mocí. Ta vyhlídka je bezprecedentní.

Ještě se vás zeptám na bývalé české prezidenty. Co byly silné a slabé stránky Václava Havla?

S Havlem jsme byli docela dobří známí. Zval mě na narozeniny, navštívil jsem jeho byt, viděl jsem třeba, jaké tam má obrazy. Vždycky mě něčím inspiroval. Nemyslel v obvyklých myšlenkových strukturách. Tihle lidi se mi líběj, já nemám rád úředníky, co říkají „na jedné straně – a na druhé straně“... Havel riskoval, za totáče víc než riskoval, protože to považoval za správné. A to je ono. Myslím, že to pak přehnal s nepolitickou politikou. Možná mu za to zatleskala Jane Fondová, ale tady měl zase proti němu pravdu Klaus. Politika má být politická.

A Václav Klaus?

Taky ho trochu znám, byť rozhodně nejsme přátelé. Ale klidně se přiznám, že jsem ho v 90. letech vždycky volil. Ujal se strašně těžkých úkolů. Rozdělení státu, o kterém se už ani nemluví. Transformace. Co se mi na něm zásadně nelíbí, je aboliční článek amnestie z roku 2013. To naše občany šíleně urazilo, podrylo to jejich víru v právní stát. Neboť to vlastně neslo titulek: Transformace skončila, zapomeňte. Ale lidi nechtěli zapomenout. Pořád trvaly soudy, byly otevřené kauzy, kde se měla nalézt spravedlnost. Pocit, že vy jste hrál podle pravidel, a prohrál jste, zatímco jiní podle pravidel nehráli, a vyhráli, je nebezpečný.

Slibujete, že z dokumentů v prezidentské kanceláři vypátráte, kdo je autorem aboličního článku v amnestii. Není divné ucházet se o úřad prezidenta a současně fakticky zpochybňovat jednu z mála důležitých pravomocí toho úřadu?

Já bych chtěl vědět, jak k tomu došlo. Jako člověk bych to chtěl vědět. Tam musí ležet nějaké materiály. Jistěže prezident má právo milosti, ale dovolte mi vyjádřit názor, že ho tu nepoužil moudře.