Holky a kluci v jedné třídě. Anebo radši ne?

Víte, kdo první poslechl Jana Amose Komenského? Budete se divit, ale až Marie Terezie. Právě ta dala na jeho Velkou didaktiku a doporučení, že vzdělání musí být zpřístupněno všem, bez rozdílu postavení i pohlaví, když ve svém Všeobecném školském řádu přikázala v roce 1774 zřizování dívčích tříd. Trvalo dalších více než 120 let, než byly dívky přijímány na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Koedukace, tedy společné vzdělávání dívek a chlapců, nebyla na nižších stupních samozřejmá ani za První republiky, i když si to už nedokážeme představit jinak. Ale představte si: Velká didaktika vyšla před 360 lety.Co se stalo, že se u nás, stejně jako ve Velké Británii a ve Spojených státech, začíná znovu zkoušet oddělené vzdělávání dívek a chlapců?

Zastánci uvádějí především dva argumenty. Výuka metodicky šitá na míru dívkám a klukům umožňuje lepší rozvinutí individuálních možností žáků. Dívky se méně bojí tzv. klučičích disciplín a kluci se třeba nestydí číst básně. Není právě tohle genderová rovnost? Čísla hovoří bohužel jasně. Kluci, na začátku vzdělávání stejně nadaní jako dívky, se propadají už v 15 letech ve čtenářské i matematické gramotnosti. Přesněji řečeno, podle mezinárodního srovnání se zhoršují všichni, dívky však na bodové stupnici o 10 stupňů méně. Něco děláme špatně.

V honbě za inkluzí a za genderovou rovností jsme zapomněli, že ženy a muži jsou si rovni, ale nejsou stejní. A pro svůj rozvoj, zejména ve školním věku, potřebují trochu jiný přístup. Všechny děti potřebují vzory, od kterých se učí především nevědomky. Chlapcům ale takové vzory chybí, protože na českých základních školách drtivě převažují ženy a doma se o ně často starají také jen ženy – jejích matky. Změna na obzoru není, protože podle statistik absolventů pedagogických fakult musíme počítat ještě několik desetiletí s tím, že školy budou plné učitelek.

Jak alespoň zlepšit situaci? Existuje několik řešení. Podle hesla: „pokud může jen jediný, tak musí“, je třeba, abychom si my, pedagožky, znovu položily otázky typu – kdo před námi v lavicích vlastně sedí, jakou metodu použít, abych zabrnkal na ty správné struny jeho inteligencí (už dávno víme, že není jen jedna) a jak ho zatáhnout do celoživotního dobrodružství zvaného učení. To je výzva desetiletí! Ukázat to v praxi, protože učením druhých učíme sebe (docendo discimus). Možná se tím rozpojí i začarovaný kruh společenské prestiže, finančního ocenění a předsudku ženského povolání. Co myslíte?

Čtěte také: Průlom ve školství. Učitelé zabavují dětem herní konzole i doma