Bez Věry Chytilové, Klaus versus arogance
Deníky se loučí s Věrou Chytilovou, připomínají první výročí volby papeže Františka. Plzeň bude večer hrát s Lyonem – čas nastartovat prognostický motor.
Skon režisérky Věry Chytilové připomínají fotky na titulních stranách V Lidových novinách a Právu i otvíráky. Rekapitulují dráhu umělkyně, připomínají její občanské postoje, temperament. Možná v rozporu s rozšířenou představou Chytilové jako umělkyně, která je schopná jít za svým dost tvrdě, píše v Právu Eva Zaoralová: „Od té doby jsem věděla, že pod povrchem té ženy, která každému musela imponovat, i když s ní třeba nesouhlasil, je bytost, která v sobě nemá kapku sobectví.“
Petr Fischer v Hospodářských novinách píše o filmech Chytilové jako o „rvačkách“ s každodenním životem, duchem té které doby. „Ale je až fascinující, že přitom všem čas její snímky nijak nezatěžuje, protože v nich vzniká nečasová vrstva, která mluví pevně a silně v jakékoliv době. Hledání nečasového, to, čemu říká Tarkovskij 'zapečeťování času', to je skutečné umění filmu, jemuž byla Věra Chytilová nejblíž ze všech současných tvůrců. Je to vlastně paradoxní vyjádření, protože každý filmař, chce-li si tak říkat, by tuto schopnost měl mít v sobě. Měl by ji objevovat, hledat, opracovávat, kultivovat. To, že se tolik vyzdvihuje a vždy vyzdvihovala právě u Věry Chytilové, není jen výrazem jejího ingénia, ale jistě to také znamená, že to není schopnost všední a že se jí tvůrcům dnešních multimediálních obrazů příliš nedostává.“
Myslet si něco, pokoušet se filmem cosi postihnout znamená pro filmaře taky stát se zranitelným, přijmout riziko pravděpodobného nezdaru, být ochotný odhalit svoje slabá místa. Téhle nutnosti si, myslím, byla Věra Chytilová vědomá. A právě tohle ji odlišuje od výrazné většiny „tvůrců multimediálních obrazů“, o nichž Petr Fischer píše. Jasně, generalizuji, ale stejně se nemůžu ubránit dojmu, že soudobí nejenom čeští filmaři se té zranitelnosti až moc často chtějí vyhnout, schovat se za štít konvence – lhostejné jestli jí jsou zvyklosti mainstreamu nebo té náročnější, třeba festivalové, kinematografie. V principu je to stejné – říct ta správná slova, artikulovat ten správný názor, potěšit diváky, udělat publiku dobře (opět někdo si jako publikum představuje zájezd z maloměsta, jiný seminář studentů humanitních věd – princip to ale je stejný). Jako kdyby filmy vznikaly s vědomím, kým budou posuzovány a neseny ambicí být posouzeny dobře. Chytilová, věřím, taková nebyla, její filmografie je tomu odpovídajícím způsobem rozporná. Taky jí to ve všech obdobích života dost slušelo. A smrt měla - podle dostupných zpráv a dá-li se to tak říct – hezkou.
Před rokem byl zvolený papež František. Během krátké doby se z něj stala osobnost, která je prakticky každému tak či onak „jasná“. Teodor Marjanovič v Mladé frontě Dnes píše. „Mnozí Františka podezírají, že je poněkud povrchní. Jeho skromnost a soustředěnost na chudé a sociálně vyloučené je prý sice upřímná a pro duchovní hygienu v církvi prospěšná, ale proč nezmění nic na katolické nauce, (…) Posouvá tedy František katolickou církev někam v hlubším smyslu? Jestli ano, ne v nauce, ale v nové hierarchizaci priorit. Nechce řešit kulturně sporné otázky. Názory na homosexualitu a zejména na nároky uzákonit partnerství osob stejného pohlaví se přece mohou různit i v církvi. Ale utrpení chudých je při hlubším zamyšlení pohoršující v očích všech, i těch, kdo evangelium neznají.“
Marek Hudema v Hospodářských novinách papeže popisuje jako „idol nepochopený médii“. „Sotva existuje na světě osobnost, do které si lidé promítají tak protichůdná očekávání a kterou média citují s takovou chutí, aniž by si uvědomila, že většinou publikují přinejlepším polopravdu. Papež František, který právě slaví rok ve funkci, je totiž považován za 'novou značku' křesťanství, za reformátora. Sedmasedmdesátiletý papež je přitom proti revolucím, žije konzervativně, nepotrpí si na reklamu a upozorňuje na nebezpečí povrchnosti a života bez přesahu.“ Ano, papež hodně lidem slouží jako projekční plátno, obsazují si ho vlastního příběhu světa jako postavu, která potvrzuje, co oni říkali celou dobu. Docela výmluvné.
Potěšující příklad toho, že věci se zas až tak nemění, přináší Právo. Popisuje střet, k němuž došlo na veřejném zasedání vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE. Šlo v něm o loňskou intervenci národní banky. Kdo čeká nějakou suchařinu, hluboce se mýlí. Do sebe totiž šli někdejší pevní spojenci viceguvernér ČNB Mojmír Hampl a bývalý prezident Václav Klaus. „Proti jeho (Klausovým pozn. aut.) výrokům se postavil viceguvernér Hampl, jenž v energickém projevu kroky ČNB hájil. Prohlásil například, že proti původní kritice nepřišel žádný inflační šok. To se ale Klausovi nelíbilo. 'Míra arogance, kterou jsme tady slyšeli, je téměř neznámá,' obrátil se Klaus na Hampla a doporučil mu, aby 'nebyl tak nafoukaný'. Chtěl jsem si psát hromadu poznámek, že bych polemizoval. Ono nebylo s čím. Oni tady žádné argumenty, které by obhajovaly tento zásah, nebyly vysloveny,' dodal. Hampla pak překřtil na Hájka, čemuž se viceguvernér usmál a uvedl, že to je někdo jiný. 'Ne, nešaškujte. Můžete se zklidnit?' poučil ho Klaus otcovsky. 'Jde to těžko, odvětil pobavený viceguvernér.“ Představ Václava Klause konfrontovaného s mírou arogance, neznámé nejenom jemu, ale asi i světu obecně, je značně evokativní. Je to tak, že chce-li exprezident někoho urazit, nazve ho Hájkem? V tom případě mi něco, ne snad důležitého, jistě ale zábavného uniklo. Sedět v šéfredaktorně Protiproudu, poněkud bych znervózněl.
