Opravdu se nám líbil socialismus? Není retro jen hipsterská mantra?

V Národním muzeu a v Tančícím domě se skoro současně otevřely výstavy, které nás vrací do retro-časů socialismu. O tom, co je retro a co se nám na socialismu tak líbí, přišli debatovat do Salonu Týdeníku Echo Miroslava Burianová, kunsthistorička z Národního muzea a kurátorka výstavy Retro v NM, Karolina Vránková, publicistka z Respektu, Pablo de Sax, konzervátor Židovského muzea, sběratel a autor konceptu Domácího umění, a Marcel Fišer, kunsthistorik, ředitel Galerie umění Cheb a spoluautor Retromusea Cheb.

Retro je těžko uchopitelná věc: jeho podmínkou je, že už není, ale lze si jej přivolat. Je ze své podstaty nostalgické, ale má někdy trpkou příchuť. A české retro je vůbec zvláštní případ.

Je k retru podle vás nutná osobní zkušenost?

Vránková: Ne, vůbec není nutná. Nedávno jsem se o tom bavila s Marií Kordovskou, což je vnučka Machoninů, která zachraňuje se svými vrstevníky, narozenými v 90. letech, karlovarský Thermal. A ta vyslovila větu, která mi uvízla v paměti: Retro je hipsterská mantra. Že tedy zájem o staré věci se nemusí opírat jen o vzpomínky, ale může být velmi silný i u těch, kteří to nikdy nezažili. Myslím totiž, že ta přitažlivost je dvojího druhu. Tou první je sentiment, vzpomínky, byť jsou třeba spojené s jistými nepříjemnými nebo svědivými souvislostmi – šlo o totalitní dobu. Tou druhou je fascinace estetikou.

Nepochybuji, že to druhé je přístup hipsterský…

Burianová: Nebo si vezměte třeba tu vlnu retro večírků. Kolik jen bylo večírků ve stylu Velkého Gatsbyho! Nebo si všimněte množství subkultur: steampunk, veteránisté, burleska, electro swing… To vše je retro.

Nebylo by to až příliš bezbřehé? Není to v našem případě přece jen především to, co bylo před rokem ’89. To, na co si ještě můžeme sáhnout a je to evidentně jiné než to, co přišlo potom? A nespojuje nás tohle s tím, čemu se v Německu říká ostalgie?

Vránková: Retro je fenomén i na Západě. V Dánsku se vracejí k designu 50. let – a Dánové si tím nemusejí řešit žádná traumata.

Pablo de Sax: Myslím, že ostalgie ve východním Německu vznikla trochu z jiných pohnutek. Tam bylo jasné vymezení vůči západnímu Německu, jakási emancipační snaha. To, myslím, u nás nebylo nutné a nemělo to takový politický obsah.

Fišer: Zajímavé je, že estetika 70. a 80. let byla na Západě i na Východě velmi podobná. Když jsme hledali tapety do obývacího pokoje z 80. let, protože ty původní se zkrátka neseženou, museli jsme nakonec vzít zavděk těmi, které se jako retro prodávají po celém světě. A působí zde naprosto autenticky… Duch doby vanul všemi směry.

Opravdu? Vždyť výrobky z Východu byly většinou jaksi nepovedené, nevýrazné, nebarevné, unylé. Člověk oblečený do zdejších výrobků vypadal jako panák, všechno bylo takové mdlé, nebo naopak přeplácené. Vždyť proč by jinak všichni tak toužili po západním zboží? Nelakujeme si to poněkud?

Vránková: Lakování a romantizování je nezbytnou součástí retra.

Fišer: Já samozřejmě nepopírám nedostatky socialistických výrobků, ale chci říct, že v tom základním byla estetika velmi podobná. Do jisté míry to platí i pro architekturu: například výrazná estetika staveb, které dělali Machoninovi, koresponduje s tím, jak se stavělo na Západě.

Pro socialismus přece bylo typické, že to, co bylo kvalitní, nebylo k dostání, a o to, co bylo, nikdo nestál. A když se od toho abstrahuje, zbyde jen takové nějaké naleštěné retro, které mohou hipsteři obdivovat, ale de facto jsou dost mimo.Není nakonec domácí umění to nejtypičtější české retro?

Vránková: Že by soudruzi v NDR neměli domácí umění?

Pablo de Sax: Skutečně jsem po tom pátral a dozvěděl jsem se, že v NDR, v Polsku ani v Maďarsku se to v takové míře nerozvinulo. A nebylo to jen tím, že by byli nešikovnější, ale hlavně proto, že tam existovaly jakési zárodky nebo zbytky trhu, které přece jen tu touhu po takových nenáročných výrobcích naplňovaly. U nás nic takového nebylo, každý si to musel vyrobit sám nebo sehnat od šikovnějšího známého – kutila.

Fišer: Já domácí umění beru jako nejautentičtější české retro a zajímavý sociologický fenomén. Není to design, je to spíš součást každodennosti, životního stylu, byla to výbava do pokojů a pokojíků, příbytky si tím zdobili dělníci i intelektuálové.

Celý Salon si můžete přečíst v tištěné i internetové verzi Týdeníku Echo.