21 Ceny Paměti národa

Čtyři silné příběhy: Lidé, které nezlomili nacisté, ani StB

, NOVÉ

Témata: ,

„Buď, ty hajzle, podepíšeš spolupráci, anebo tě pověsíme,“ i do takové situace se dostal František Suchý, když mu v komunistickém vězení vyhrožoval vyšetřovatel StB. I on je jedním z disidentů, kteří si večer převezali Ceny Paměti národa za to, že se dokázali postavit totalitní moci. Zbylými oceněnými jsou političtí vězni 50. let Mária Matejčíková a František Lízna a vězeň nacistického koncentračního tábora a partyzán Otto Šimko. Ceny jim předala společnost Post Bellum.

Ceny si disidenti převezali na slavnostním předávání v Národním divadle. Osudy laureátů a jejich boj s totalitou představila krátká filmová doku-dramata, která pro tuto příležitost natočil režisér Radim Špaček.

Na slavnosti vystoupil živý orchestr Matěje Kroupy, Ondřej Ruml, Jiří Pavlica a další interpreti. Laureáti si mohli vybrat oblíbenou píseň. Stošedesátičlenný pěvecký sbor pod taktovkou dirigenta a dvorního skladatele Paměti národa Matěje Kroupy tak zazpíval písně Život je jen náhoda, Zahučaly hory, O řebíčku zahradnický a chorál Svatý Václave. Ceny Paměti národa byly součástí Festivalu svobody, který probíhal v Praze, ale také po celé republice.

Ředitel Post Belllum Mikuláš Kroupa doufá, že předávání cen lidi motivuje k zodpovědnějšímu rozhodování v nadcházejících prezidentských volbách. „Doufám, že příběhy Paměti národa inspirují voliče, aby zvolili takového prezidenta, který na první místo staví úctu a obranu lidských práv, nikoliv ekonomické zájmy v Číně a Rusku,“ uvedl Kroupa.

Příběh Otto Šimka: Zraněného partyzána odvezl do nemocnice, sám skončil v nacistickém vězení

V roce 1942 musel Otto Šimko (93) s celou svojí rodinou nastoupit do pracovního tábora v obci Vyhne. Židovská rodina se nevyhnula perzekuci, i přesto, že jim jeho strýc sehnal falešné křestní listy, které potvrzovaly, že konvertovali ke katolické víře. Mladý Otto tu pracoval jako brašnář a stejnou práci musel dělat i jeho otec, který byl před válkou respektovaným soudním radou v Topolčanech. V táboře strávili deset měsíců. Poté Ottův otec dostal výjimku od tehdejšího ministra spravedlnosti Gejzy Fritze a rodina mohla tábor opustit.

Při Slovenském národním povstání v roce 1944 se přidal k 9. liptovskému partyzánskému oddílu. Po jednom střetu s Němci ale musela jeho jednotka před silným útokem ustoupit. Šimek se během ústupu ztratil, protože pomáhal zraněnému kamarádovi. Rozhodl se ho dopravit do nemocnice v Liptovském Mikuláši ke svému známému lékaři. Ve městě ho ale zatkla policie a podrobila brutálním výslechům.

Dalším deportacím do koncentračního tábora, které se obnovily v roce 1944 po příchodu Němců, se vyhnul díky onemocnění svrabem. Červený kříž jej poslal na léčbu do Palúdzky a Šimkovi se během vyšetření podařilo utéct oknem. Odešel do Nitry, kde vyhledal pomoc podzemního hnutí, a zbytek války tam strávil se svou matkou a babičkou v úkrytu.

Po válce vystudoval práva a pracoval v sociálním a později školském odboru. Když ale v 50. letech začaly politické procesy, které byly i antisemitsky motivované, byl z práce vyhozen. Živil se jako soustružník a později jako dělnický korespondent deníku Práce. V roce 1954 nastoupil do deníku Smena a brzy díky znalosti cizích jazyků postoupil do zahraničního oddělení. Během normalizačních čistek byl v roce 1971 opět vyhozen a vrátil se k povolání právníka.

Příběh Františka Lízny: život zasvětil pomoci bližním, přesto ve vězení skončil pětkrát

Františka Líznu (76) zavřeli celkem pětkrát, poprvé to bylo už v devatenácti letech, když roztrhal sovětskou vlajku. Udělal to ze vzteku, protože komunisté označili rodiče jeho spolužačky za kulaky a vyhnali je z rodného statku. Byl odsouzen na sedm měsíců. Později byl vězněn kvůli opuštění republiky, šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních.

Živil se jako dělník v lupkových dolech, na Velehradě pečoval o nemocné. Právě tady objevil svou touhu sloužit bližním a Bohu a roku 1968 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Komunisté mu ovšem odebrali povolení ke kněžské službě hned po primiční mši. Pracoval tedy dál jako sociální pracovník a svobodu nacházel kromě jiného v pěších poutích.

Na tu první se vydal v roce 1984 napříč Československem.Nejvýznamnější ovšem byla až pouť do města Chersonésos na Krymu, místa, kde svatí Cyril a Metoděj údajně našli ostatky svatého Klementa I., a zároveň místa křtu svatého Vladimíra. Podle vlastních slov chtěl František Lízna tímto činem propojit křesťanský Východ a Západ.

Na dlouhý pochod se vydal i přesto, že tehdy trpěl rakovinou prostaty v pokročilém stadiu. Každý den se modlil za jednoho ze svých vybraných přátel nebo lidí, kteří mu ublížili. Dohromady tehdy ušel několik tisíc kilometrů. „Každý krok byl jako modlitba,“ uvedl František Lízna pro Paměť národa. Po návratu z pouti lékaři zjistili, že se během cesty uzdravil a nádor i metastázy zmizely.

Od té doby František Lízna ušel na svých poutích téměř osm tisíc kilometrů a stále se věnuje pomoci bližním. Působil jako vězeňský duchovní na Mírově a farář ve Vyšehorkách, v roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva. V roce 2001 mu byl propůjčen řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, o dva roky později mu Nadace Charty 77 za jeho práci ve vězení udělila Cenu Františka Kriegla. Za péči o nemocné a potřebné mu před pěti lety řád milosrdných bratří udělil Cenu Celestýna Opitze.

Příběh Františka Suchého: agenti StB mu vyhrožovali smrtí, stejně odmítl podepsat spolupráci

„Buď, ty hajzle, podepíšeš spolupráci, anebo tě pověsíme,“ vyhrožoval vyšetřovatel Františkovi Suchému (90), když si odpykával svůj pětadvacetiletý trest za to, že ve své garáži schovával amerického agenta Koudelku. „Tak mě pověste,“ odpověděl Suchý.

Únor 1948 zastihl Suchého jako studenta vysoké školy. Zúčastnil se i pochodu na Hrad, během kterého chtěli zástupci studentské obce vyzvat prezidenta Beneše, aby neustupoval komunistům. Demonstraci ale brutálně rozehnala policie a jednoho ze studentů postřelila.

V následujícím roce byli Suchého rodiče zatčeni za pomoc jiné rodině při útěku za hranice. Jejich i jeho situace se ještě zhoršila poté, co policie zatkla agenta americké zpravodajské služby Koudelku. Ten nevydržel kruté výslechy a prozradil, že jej Suchý ukrýval v garáži. Když pak během domovní prohlídky StB objevila protistátní letáky a v márnici uschované zbraně po německých vojácích, byla postupně celá rodina zatčena a zbavena veškerého majetku.

Vyšetřování trvalo čtvrt roku, vysokoškolský student František Suchý dostal s přihlédnutím ke svému věku pětadvacet let, jinak by ho čekal trest smrti. Jeho rodiče byli odsouzeni ke čtyřem a čtyřem a půl roku vězení. StB mu nabízela propuštění výměnou za spolupráci, ale i přes vyhrožování smrtí odmítl.

Vystřídal věznice Pankrác, Mírov, Opava, Bory, Leopoldov, část trestu působil jako technický konstruktér. V roce 1964 byl propuštěn v polovině trestu, pracoval jako zámečník, později jako konstruktér v Kovodíle.

Příběh Márie Matejčíkové: za totality schovávala politické vězně, po revoluci pomáhala s jejich rehabilitací

V únoru 1952 zazvonil na dveře rodiny Márie Matejčíkové (86) katolický kněz Štefan Koštiaľ. Podařilo se mu díky pomoci zdravotních sester uprchnout z vězeňské nemocnice, kam jej StB převezla po jednom z brutálních výslechů. Byt jejích rodičů byl tehdy jediným bezpečným místem, které znal.

Ukrýval se u nich už od ledna do dubna předchozího roku a Máriina matka později jemu a dalším kněžím pomáhala utéct přes řeku Moravu do Rakouska. Hladina však byla po tání ještě vzedmutá, a tak se tehdy museli útěku vzdát. Zadrželi je pohraničníci a v následném procesu byli odsouzeni na více než 10 let. Mária tedy dobře věděla, co jí hrozí. Když ji ale kněz Koštial požádal, aby ho odvedla do dalšího úkrytu, k rodině Tomečkových, nezaváhala.

Měsíc nato znovu někdo zazvonil u dveří. Tentokrát už to byla StB. Matejčíková byla zatčena a odsouzena za vlastizradu na pět let do vězení. Po propuštění pracovala jako dělnice v tabákové továrně a později ve fabrice na zpracování čediče. Tam se seznámila se svým budoucím mužem, bývalým politickým vězněm Alexandrem Matejčíkem.

V roce 1968 se neúspěšně pokusili s manželem založit Klub angažovaných nestraníků. Mária Matejčíková se po pádu komunistického režimu angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.

 

,

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.