Komu by dnes psal influencer Havel?

Před padesáti lety, 10. dubna 1975, poslal Václav Havel dlouhý dopis Gustavu Husákovi, který začíná zdvořilým oslovením „Vážený pane doktore“. Za týden mu přišla odpověď ze sekretariátu generálního tajemníka, že se dopisem zabývat nebudou, neboť skutečným adresátem není generální tajemník ÚV KSČ (Husák tehdy ještě nebyl prezidentem, tím se stal až za měsíc), ale západní sdělovací prostředky, kterým Havel skutečně dopis také poskytl, což mělo „dokázat jeho skutečný záměr – posloužit antikomunistické propagandě k útokům proti československému státu, straně a lidu naší vlasti“.

To pravděpodobně Havla nerozhodilo, on opravdu nepsal „dopis“ s tím, aby se Husák s ním začal bavit, natož aby šli komunisti do sebe. Nebyl to ostatně „dopis“ (nikdo normální, ani generální tajemník, nechce dostat dopis o osmadvaceti stránkách), ale esej. A tu napsal jednak kvůli sobě, pro sebe a za sebe, aby si utříbil myšlenky a formuloval, co se mu nastřádalo v hlavě za poslední léta. A pak také pro své přátele a čtenáře, které znal i neznal, a hlavně samozřejmě pro dějiny. Prostě proto, že to tak mají intelektuálové ve zvyku: nebo tehdy měli. Sám to pak označil za akt „autoterapie“ a pokusu najít „rovnováhu a sebevědomí“ v situaci, kdy už se mu nechtělo dál pasivně sedět na Hrádečku, čekat, jestli se věci zlepší, nebo aspoň trochu změní.