1

Globalismus pěkných čísel

Kolegu, jehož oborem je kultura, zaujala věta, kterou pronesl v Salonu v posledním vydání týdeníku Echo Daniel Steigerwald: „Máme se fantasticky. Každý den se celosvětově vymaní z chudoby 250 tisíc lidí.“ Co je to za hausnumero, divil se, je to vůbec možné? Vždyť to je strašně moc lidí, je takových na Zemi vůbec tolik? Je to zajímavá lekce na téma prosazující se dichotomie nacionalismus versus globalismus.

Velká čísla na nás působí magickým dojmem. 250 000 lidí denně, to je 91 milionů lidí ročně, což může znít jako strašně moc. Ale na Zemi žije 7,6 miliardy lidí, což je ještě mnohem a mnohem víc, takže jen tak od pohledu možné je.

Je to pravda? Já jsem našel jiné číslo. Ve studii Global Extreme Poverty z letošního března autoři Max Roser a Esteban Ortis-Ospina říkají: „V roce 1990 žily dvě miliardy lidí v extrémní chudobě. Pokles na 705 milionů v roce 2015 znamená, mezi léty 1990 a 2015 žilo každý den o 137 000 lidí méně v extrémní chudobě.“ Mají na to exaktní čísla a exaktní (finanční) definici extrémní chudoby.

Takže, může kolega Peňás se zadostiučiněním konstatovat, nebyla to pravda! I když ovšem Steigerwald může mít jiný zdroj a Roser a Ortis-Ospina mluví o průměru za léta 1990 až 2015, takže třeba dnes klesá chudoba rychleji.

Nicméně i 137 000 lidí denně je pořád spousta lidí. A poznatek, že podíl lidí žijících v extrémní chudobě začal zhruba od roku 1970 a ještě více od roku 1990 markantně, historicky naprosto bezprecedentně klesat, stále platí.

To číslo nemusí být šokující i z toho důvodu, že pokud se pohybujete v určitém mediálním prostředí, je téma poklesu chudoby oblíbeným a frekventovaným žánrem. Je to úderné, snadno graficky znázornitelné téma a poskytuje názorný argument pro zázračnou moc kapitalismu. Protože to byl kapitalismus, hospodářský růst, a nikoli jakákoli forma řízené mezinárodní redistribuce, která za tou proměnou stojí. Statistika musí budit nadšení, říkával prý Stalin, a ono těch statistik budících nadšení není nikdy dost. Takže grafy o poklesu globální chudoby jsou vděčným materiálem ke sdílení na sociálních sítích. Je to zázrak, na který si zvyknete, protože se periodicky vrací.

Ale to není jediný periodicky sdílený graf. Mezi známé obrázky patří i takzvaný Milanovičův slon. Není sdílený tak často, protože představuje komplikovanější realitu, jež postrádá jednoznačný směr a jednoznačnou příčinu. Ekonom Světové banky Branko Milanovič v roce 2012 rozdělil celou populaci Země na stejně velké skupiny podle příjmů v roce 1988 a nanesl na graf, co se s jejich příjmy stalo do roku 2008. Výsledkem je právě slon, tedy horní polovina jeho siluety. Napravo, kde jsou úplně nejchudší, má slon ocas – úplně nejchudší jsou stále s námi. Pak se ale zvedá jeho mohutný hřbet – naprostá většina světových chudých si za tu dobu nesmírně polepšila. Až kolem 75. percentilu dospíváme ke hlavě slona. Tito v globálním měřítku relativně bohatí lidé jsou sice stále relativně bohatí, ale moc si nepolepšili. Ti v 80. a 85. percentilu si dokonce pohoršili. Až pak dál, úplně napravo, slon zvedá chobot, protože globálním nejbohatším pěti procentům se vedlo vskutku velmi dobře.

Ten mohutný hřbet, to je těch 137 tisíc lidí denně, kteří se díky globálnímu kapitalismu pozvedli z chudoby až do postavení globální střední třídy. Vzestup Číny, kde žije hodně lidí, ale v posledních letech i Afriky, tato čísla do značné míry vysvětluje. A ta skluzavka slonova chobotu je taky jednoznačně identifikovatelná. To jsou střední vrstvy západních zemí.

Na tento graf je povinné si vzpomenout, kdykoli vás někdo obšťastní senzačními daty o tom, kolik lidí se vymanilo z chudoby, o kolik levnější jsou dnes televize a že před dvaceti lety nikdo neměl mobilní telefony.

Milanovičův slon je důležitý v tom, že shromážděním globálních dat připomíná právě to, že nežijeme v globální vesnici. Žijeme v národních a regionálních společenstvích. Není divu, že někdo může být cifrou typu 250 000 nebo 137 000 lidí denně šokován. Ta čísla totiž nezachycují žádný skutečný, typický lidský příběh. Pro život člověka, jehož životní úroveň a status stagnoval, je globální pokles chudoby irelevantní. Může ho zahřát u srdce na grafu. Ale ne jinde, protože zpravidla stagnovala životní úroveň i jeho známých a jeho města.

Ten obrázek ve svém celku je bezprostředně prožívaný jen velmi úzkou vrstvou lidí. Když byla kanadská ministryně zahraničí Chrystia Freelandová ještě novinářkou, napsala v roce 2011 do časopisu The Atlantic článek Vzestup nové globální elity. Popisuje v něm mimo jiné pohled kapitánů globalizace na to, co je fakticky Milanovičův slon:

„V Americe žijící CEO jednoho z největších světových hedgeových fondů mi vyprávěl, že investiční výbor jeho firmy často diskutuje o otázce, kdo v dnešní ekonomice vyhrává a kdo prohrává. V jedné z nedávných interních debat jeho kolega tvrdil, že vyprazdňování americké střední třídy ve skutečnosti není podstatné. Říkal, že když transformace světové ekonomiky pozvedne čtyři lidi v Číně a Indii z chudoby a do střední třídy, zatímco jeden Američan ze střední třídy vypadne, tak to není tak špatný obchod.

Podobný názor jsem slyšela od na Tchaj-wanu narozeného šéfa americké internetové firmy, kterému bylo něco po třicítce. Skromný, nenápadný muž, který se z obyčejné školy dostal na Harvard, nemá mnoho pochopení pro stížnosti americké střední třídy. ,Žádali jsme vyšší mzdu než zbytek světa, řekl mi. ,Když chcete desetkrát vyšší mzdu, musíte vytvářet desetkrát větší hodnotu. Zní to drsně, ale možná se lidé ve střední třídě musí smířit se snížením platu.

Minulé léto na Aspen Ideas Festivalu řekl Michael Splinter, šéf firmy Applied Materials, podnikající v zelených technologiích, že kdyby zakládal firmu znovu od začátku, bylo by jen 20 procent pracovních sil domácích. (…) Šéf pojišťovny Allstate taky poukázal na tuto globální realitu. ,Můžu sehnat dělníky kdekoli na světě. Je to problém pro Ameriku, ale nikoli nutně pro americký byznys… Americký byznys se přizpůsobí.‘“

Z globalismu se v posledních dvou letech stalo módní slovo, kterého se chytá kdekdo, kdo se rozhodne pořídit si radikální, antiestablishmentový slovník. Zařadí si ho do zásobníku hned vedle „nového světového řádu“, Bilderbergu a chemtrails. Když lidé jako Trumpův našeptávač a donedávna poradce Steven Bannon hovoří o nacionalismu, nemají na mysli ani tak nějaký pozitivní obsah, jako opozici vůči globalismu. Nacionalismus je ošklivé slovo, je to něco, čeho se, aspoň podle všech učebnic, novinových komentářů a eurokomisařů máme bát a stavět se proti tomu. A jistě jsou k takovému výkladu toho slova velmi dobré důvody.

Ale taky je důležité pochopit, že pro někoho to, že „čtyři lidi v Číně a Indii se pozvednou z chudoby a do střední třídy, zatímco jeden Američan ze střední třídy vypadne“, není dobrý obchod. Protože je Američan nebo Brit nebo Francouz, a ne Ind nebo Číňan. A že lidi, pro které to dobrý obchod je, nepovažuje za své spojence. A že dokud má demokracii, bude se zcela logicky a pochopitelně snažit hlasovat tak, aby mu pokud možno nevládli. A že to, že mu budou říkat nacionalista, je pro něj přijatelná cena.

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.