Nebuďme k událostem ve Španělsku lhostejní, týkají se i nás

Po zásahu španělských polovojenských jednotek Guardia Civil proti lidem snažícím se minulou neděli vložit svůj hlasovací lístek do volební urny, nastalo v Evropě několikahodinové zděšení, vystřídané vzápětí osvědčenou evropskou reakcí v takových situacích – principiálním mumláním a zásadovým přešlapováním.

Popravdě řečeno, stěží se dalo očekávat něco jiného. To poslední, co si současná EU může přát, jsou problémy ve čtvrté největší zemí Unie, nepočítáme-li odcházející Británii. Vládnoucí lidová strana premiéra Mariana Rajoye se prostřednictvím Evropské lidové strany postarala o to, aby ústa evropských “lidových” politiků mlátila prázdnou slámu a zaštiťovala se nevměšováním.

Evropská komise zmužile prohlásila, že podle španělské ústavy nebylo referendum legální a jde o vnitřní záležitost Španělska. Ze slovníku evropských představitelů pro tentokrát zcela vymizely jindy všudypřítomné odkazy na “evropské hodnoty”, kterých se události v Katalánsku zřejmě nedotýkají. Rétorika o nevměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu by se hodila spíš do projevů prezidenta Erdogana než do “čím dál těsnější” Unie. A prohlášení premiéra Rajoye z nedělního večera, že vůbec žádné referendum neproběhlo, připomíná okřídlené výroky sovětských geriatrických vůdců.

Nic z toho by nemělo překvapovat, neboť takový postoj věrně odráží světový názor současného vedení EU, jehož nejvyšší prioritou je “stabilita a jednota”. Vzdáleného Česka jako by se celá věc nedotýkala. Možná bychom ale přece jen neměli zůstat k událostem ve Španělsku lhostejní, neboť to, co se tam děje, se dotýká našich proklamovaných hodnot, našich nedávných dějin i našich současných diskusí jaksi bezprostředněji, než je tomu u našich západních sousedů.

Postkomunistické režimy ve střední a východní Evropě vzešly ze společného odporu vůči komunistické diktatuře podobně jako se španělská demokracie zrodila z odporu proti frankistickému režimu. Opoziční hnutí a revoluce z roku 1989 ve střední a východní Evropě se řídila étosem lidských práv a svobodně projevované vůle občanů. Těmto hodnotám, alespoň rétoricky, zůstává Česká republika věrná dodnes. Právě tyto hodnoty jsou dnes v katalánské krizi v sázce. Bez ohledu na španělský ústavní a právní systém není sebemenších pochyb o tom, že zásah polovojenských jednotek proti katalánským voličům byl flagrantním porušením základního lidského práva na svobodný projev, pokusem o potlačení nenásilného projevu vůle občanů.

Španělská ústava ovšem vylučuje narušení územní celistvosti Španělska, tudíž neposkytuje legální možnost konání referenda o nezávislosti některé části Španělska a španělská vláda proto jednala oprávněně, když proti referendu zasáhla, namítnou právní puristé a političtí alibisté. První konstatování je pravdivé, druhé sporné a třetí falešné. Španělská vláda by byla z ústavního hlediska zřejmě v právu, kdyby referendum a jeho výsledky označila za neplatné a nulitní, či kdyby referendum prostě ignorovala s odůvodněním, že nemůže mít žádné hmotně právní důsledky. Samotný projev vůle po nezávislosti ve formě hlasování zorganizovaného katalánskou vládou by však postižitelný být neměl, neboť je formou ústavně zaručeného svobodného projevu. Vlastně je to paradox: svým zásahem propůjčila španělská vláda katalánskému referendu větší validitu, než mu přikládá španělská ústava a zákony.

Tento rozdíl, který je možná pro madridskou vládu a bruselské instituce neuchopitelný, by měl být zřejmý každému Čechovi a Slovákovi, právě díky naší vlastní zkušenosti posledních třiceti let. Kdybychom uvažovali tak jako premiér Rajoy, pak museli policejní těžkooděnci s obušky vyrazit proti Václavu Klausovi a Vladimíru Mečiarovi, když pod stromem v zahradě vily Tugendhat hovořili o rozdělení společného státu, které tehdejší československá ústava neznala a nepředpokládala o nic více než to činí současná ústava španělská. Přinejmenším by musely pohotovostní jednotky Federálního ministerstva vnitra vtrhnout 17. července 1992 do budovy Slovenské národní rady a rozehnat poslance, kteří se tam chystali hlasovat o Deklaraci svrchovanosti Slovenska. Něco takového by ale bývala byla chyba i z hlediska těch z nás, kdo s postupem Klause a Mečiara ani s Deklarací o svrchovanosti nesouhlasili. Politická prohlášení ani slavnostní deklarace na ústavním pořádku Československé federace neměnily vůbec nic. Porušením ústavnosti by byly teprve faktické pokusy o nelegitimní převzetí ústavních pravomocí federace národními orgány. K tomu nedošlo. Problém se nakonec neuspokojivě leč přece vyřešil přijetím Ústavního zákona o rozdělení federace. Čistějším řešením by bylo referendum, vyjádření svobodné vůle občanů, které nám ale nakonec umožněno nebylo. Československá federace byla rozdělena pokojně a mírumilovně v první řadě proto, že stát, který vznikl po konci 1. světové války na principu národního sebeurčení, nemohl upírat uplatnění stejného principu národu, který Československo spoluvytvářel.

V projevu ke slovenskému národu 14.3.1991 Václav Havel prohlásil: “Máte právo se sami rozhodnout, zda chcete žít ve federativním státě, anebo zda chcete samostatnost. Byl bych v rozporu sám se sebou a se všemi ideály, které celý život zastávám, kdybych slovenskému národu upíral právo svobodně se rozhodnout, v jakém státě chce žít. Toto právo vám neupírám. Doporučuji vám naopak, abyste ho využili a svobodně se rozhodli. Domnívám se pouze, že byste se měli rozhodnout demokraticky a v souladu se zákonem. Jediný vskutku demokratický způsob, jak o takto závažné věci rozhodnout, spatřuji přitom v lidovém hlasování, to jest v referendu.”

Díky tomuto postoji, sdílenému podstatnou částí politické scény, demonstrovalo Československo v roce 1992 hodnoty lidských práv, tolerance a respektu k právům druhých způsobem, který nám získal úctu a uznání v celém demokratickém světě. Španělsko či Evropská unie těžko mohou mít pochybnosti o tom, že Katalánci jsou též svébytný evropský národ s vlastní historií, kulturou a identitou. Koneckonců, v jazykovém babylónu Evropské unie jsou katalánština společně s velštinou jedinými tzv. ko-oficiálním jazyky Evropské unie, tj. národními jazyky bez vlastního státu. Naše evropské hodnoty a naše vlastní minulost by nás měly zavazovat k tomu, abychom nemlčeli k tomu, co se stalo v Katalánsku minulý týden.