Skončil respekt k elitám. Přišly volby generační změny

Začněme tím, co naše volby řadí do širších mezinárodních trendů. Je toho dost na to, abychom se směle mohli považovat za součást Západu. Jen to není moc radostné. Ale i to je součástí současných trendů.

Největší konvergenci představuje propad sociální demokracie. Vesměs všude padají tradiční, etablované strany a sociální demokracie mezi nimi padají nejjistěji – tak, že když má některá někde jen o pár procent horší výsledek než minule, považuje se to za výjimku a úspěch. Konstatují to už dnes všichni komentátoři a politologové, ale jednoznačnou interpretaci a recept na nápravu nikdo z nich nemá. ČSSD se letos propadla hlouběji než v minulých volbách ODS (7,27 % vs. 7,72 %), a to bez jakékoli jednoznačně identifikovatelné kalamity typu razie na Úřadu vlády a premiérovy milenky – jen prostým vládnutím. Volební lídr Lubomír Zaorálek dělal, co mohl – upřímně řečeno si neumím moc představit, jak by mohl lídr sociálnědemokratické strany kampaňovat výrazně jinak a lépe. Na tu prohru se zjevně zadělávalo dlouho a podíl na ní mají vedle Bohuslava Sobotky jistě i ony strukturální faktory, s nimiž si nevědí rady pomazanější hlavy.

Tak jako leckde jinde se u nás projevila taky volatilita, nevyzpytatelnost názoru veřejnosti do poslední chvíle. A sociální bubliny. Ty se u nás slily v ten efekt, že v nejistotě vyvolané nedostatkem exaktních průzkumů někteří v posledních týdnech propadali dojmu, že Babiš padá. Ve skutečnosti Babiš nepadal, zato padala tempem, jaké si nikdo neuměl představit, ČSSD. Novináři nepochybně žijí v pražské bublině. Ale i zde, kde ANO mělo svůj nejhorší výsledek, se stalo nejsilnější stranou a Okamura získal přes pět procent. Kde ti voliči žijí?

Ten dojem v bublině vznikal bezesporu i díky kampani a televizním diskusím. Je vliv peněz a vysoce profesionální kampaně přeceňován, nebo podceňován? Odpověď letošní volby nedávají pro obě části kampaně stejnou. Peníze nemusí znamenat nic – intenzivní kampaň Realistů Petra Robejška představuje s výsledkem 0,73 % hlasů patrně rekordně špatný poměr cena/výkon v dějinách českých voleb. Na okamurovcích se tak trochu ukázal efekt Trump, ovšem s tím, že odborníci se tentokrát jistili a nemínili se nechat zaskočit.

Analytici sociálních sítí jako Josef Šlerka s předstihem upozorňovali, že právě SPD může nejvíce překvapit. Jako vždy a všude se u nás objevilo několik kampaní přesvědčujících lidi, aby hlavně přišli k volbám. Jejich problém lze shrnout tak, že nejlepší kampaň na aktivizaci nevoličů vyvinul Tomio Okamura. Zjevně se to musí umět, vědět, jakým přesně tónem to prodat. Někteří se snažili pracovat s podobnými tématy, ale ani Robejškův tank pro tátu, ani slib Adama Bartoše, že si posvítí na chemtrails, nezabraly.

Podle malého exit pollu, který v Brně a okolí provedla Katedra politologie Masarykovy univerzity, se prý voliči SPD a Pirátů rozhodovali na poslední chvíli. Na příkladu Pirátů lze právě ukázat rozdíl mezi kampaní a penězi. Pokud na ni opravdu měli šest milionů, jak tvrdí, pak to byla skvělá práce se zdaleka nejlepším poměrem cena/výkon, převyšujícím jistě i vítěze voleb, který měl více peněz, a Okamuru, jenž nezačínal z nuly. Akcie jejího tvůrce Jakuba Horáka teď stoupnou.

Výsledky obou těchto stran taky ukazují jednu velkou změnu letošních voleb, takovou, jež v západním kontextu obdobu nemá. Obě strany svým způsobem ohlašují jistou generační výměnu a změnu poměrů. S úsměškem by se dalo mluvit o jisté podobě demokratizace. Ve společnosti se rozpouští respekt k elitám a k dřívějším formám společenské hierarchie a loajality. Část veřejnosti se tak už nerozpakuje hlasovat pro klauna hlásajícího názory, jež v hodinách občanské nauky nejsou tolerovány. Dřív by se možná ostýchali, dnes ne. Okamura dostal nejvíce prostoru v debatách na TV Barrandov. Výkon jejich moderátora, majitele stanice Jaromíra Soukupa, byl podle všech konvenčních měřítek diletantský, na jiné stanici by nemohl na obrazovku. Debaty však prý měly vysokou sledovanost; jeho amatérství zřejmě obsahuje nějaké ingredience, které na emancipované lidové publikum zabírají – a konvenčním pozorovatelům zcela unikají.

I Piráti představují stranu neorientující se podle konvenčních měřítek. Kdyby existovala nějaká podrobná sociologická analýza jejich členů a příznivců, nepřekvapilo by mě, kdyby z ní vyšlo, že to jsou spíš mladší lidé, přiměřeně vzdělaní a úspěšní, přesvědčení demokraté, převážně technicky orientovaní – a s minimálním zájmem o historii. Někdo, pro koho je dějinná trajektorie této země od únorového puče přes normalizaci k devětaosmdesátému určujícím národním a osobním zážitkem, by v životě nezaložil kampaň na tom, koho všeho pošleme do kriminálu. Piráti jsou zřejmě strana pro generaci, pro niž je to voda pod mostem, protože oni řeší současné problémy. Na své cestě nahoru posbírali, jak už to u politických stran bývá, kdekoho. Včetně místopředsedy a lídra krajské kandidátky, pro kterého Stalin nebyl zas až tak špatný. Jasně, předseda se od něj distancoval – ale je výmluvné, že ten člověk ve straně zjevně delší dobu vegetoval, aniž by jeho názory přišly komukoliv zvláštní.

Piráti jsou tak v současné konstelaci snad největší neznámou – racionální a přístupní argumentům, ale s eklektickým vkusem a hodnotami. Být křesťan, zřejmě se za ně modlím.

Právě tento generační a společenský posun mi brání doporučovat radikální změnu kurzu v ODS, jediné tradiční straně, o níž se dá v nějakém smyslu říct, že uspěla. Petru Fialovi byla vytýkána nevýraznost. A Miroslav Kalousek se jistě v uplynulých letech projevoval jako výraznější rétor a člověk, který uměl lépe a rychleji uchopovat příležitosti k taktické politické hře, takže Fialu na pravici zastiňoval. Ale jak to zhodnotili voliči, jste si asi všimli. Jak přesně by ta změna měla vypadat? Kdo by ji měl ztělesňovat? Od koho by měl brát voliče? Není lepší se v takové rozkolísané době držet určitých zásad, byť za cenu určité těžkopádnosti?

Pokud něco v těchto volbách prohrálo, byla to Evropská unie. Za příslušnost k tvrdému jádru a přijetí eura se plně postavila právě jedna strana, takže podporu těchto postojů ve společnosti máme velmi názorně změřenu – nakonec se o fous přehoupla přes pět procent. Všechny zbývající relevantní strany říkaly ne kvótám – ty vládní to mohly doložit skutkem – a s různou intenzitou ne euru. O to více fascinující je Okamurův projekt. Neustále opakoval: všichni vám lžou, ne islámu, ne euru. Navzdory tomu, že žádná relevantní síla sem muslimy nezve a do eura nespěchá. A že když se podíváte na YouTube na typický kanál s něčím „necenzurovaným“ v názvu, zpravidla nakonec tvoří většinu obsahu příspěvky ukradené z mainstreamových televizí.

Vedle ohrožení demokratických norem a svobod je největším nebezpečím této éry populistické oligarchizace to, že politika bude víc než kdy předtím divadlem. Lidé se chtějí bavit – či spíš naštvat – a jsou ochotni být klamáni a nakonec se podřizovat. Tomu divadlu už dnes podléháme daleko víc, než jsme ochotni si připustit. Příklad: pro lidi, kteří chtějí mít pocit, že sledují dění, se viditelnou tváří kampaně ANO a hromosvodem kritiků stal Marek Prchal, „největší guru“, jemuž Babiš při své děkovné řeči tak legendárně poděkoval.

Přitom byl v sále v Průhonicích přítomen i muž, který za úspěchem Babišovy kampaně možná stál mnohem víc: Alexander Braun, který donedávna pracoval pro známou americkou konzultantskou firmu Penn Schoen Berland a podílel se i na minulé kampani. Reportér týdeníku Euro Jan Novotný ho zachytil ve výmluvné momentce: žádná objímání, žádné děkovačky, stojí o samotě stranou a cosi čte v mobilu.

A co tento na veřejnosti mlčenlivý muž říká? Prý „by uvítal koalici ANO s ODS. Důvody? Úspěch VK mladšího a větší programová shoda.“ Je to zajímavá informace v kontextu toho, že Klaus ml. večer ve stranické centrále byl, ale při tiskové konferenci, na níž se oznamovalo, že ODS nebude s ANO jednat, s ostatními lídry za mikrofonem nestál.