1 Oslavy 17. listopadu

Státotvorné ženy a muži z Národní třídy

Máme za sebou další 17. listopad. Je to svátek, který se zajímavě vyvinul. Jeho svátečnost vznikala postupně a dlouho i nenápadně: v devadesátých letech byl spíš jen tak decentně připomínán, neboť protagonistům ještě čerstvého dění by možná přišlo trapné uzákoňovat sebe sama. Byl to normální pracovní den, maximálně se položilo pár kytek.

Rozjelo se to až s jistým odstupem. Pokud se nepletu, prvním hromadně a demonstrativně slaveným 17. listopadem byl ten v roce 1999, kdy se plný Václavák sešel pod heslem „Děkujeme, odejděte“. Jedním z těch, kdo měli odejít, byl Miloš Zeman, který sice pak na chvíli skutečně odešel – nikoli však pod tlakem té výzvy –, ale pak se zase vrátil a je tu s námi, přičemž mnozí se obávají, že tak už to bude navěky, byť třeba v nějaké jiné než hmotné podobě.    

Tedy obávají se hlavně ti, kteří 17. listopad berou jako svůj svátek a rok od roku jej slaví odhodlaněji a procítěněji. Jejich vzorek korzoval v pátek po Národní třídě, na klopě trikoloru, v kapse svíčku, kterou dali k tomu podloubí, slavnostní a dojatý výraz v obličeji. Většinou byl na ně pěkný pohled: bylo mezi nimi hodně hezkých žen a mužů s nenasraným výrazem ve tváři (promiňte mi to slovo, ale pro vystižení zdejšího obecně rozšířeného obličejového výrazu je to výstižné, začne to hned za hranicemi u první pumpy.)

Tito dobře naladění ženy a muži z Národní představují paradoxní společenskou vrstvu. Je bezesporu nejvíc ztotožněná se symbolickým i reálným obsahem 17. listopadu ’89. Vyznačuje se přesvědčením, že nyní oficiálně schválený svátek je potvrzením jejich způsobu života a nazírání na tenhle, tedy polistopadový stát. Ten podle nich vznikl oprávněnou vzpourou proti poměrům, v nichž by nemohli žít nebo by se jim v nich žilo jen velmi těžko. Jsou buď reálně (mnozí byli tehdy u toho), nebo aspoň duchovně zcela ztotožněni s obsahem i provedením onoho převratu. Tedy s tím, že ve všech ohledech špatný režim měl být svržen a že je dobře, že svržen byl, a to nenásilně a bez prolití krve. To je dosud dojímá a vidí to jako velký dar pro jejich životy i pro tuhle zemi. Patos a sentiment jim není cizí.

K tomu, co následovalo, mohou mít nějaké výhrady, ale víceméně si myslí, že to šlo dobře, a že je tedy i co chránit. Řada z nich má velmi kritický názor třeba na různé předsedy vlád, ale souhlasili by s tím, že to byly vlády legitimní a vládly v režimu, se kterým byli spokojeni. Úspěch polistopadových desetiletí pociťují konečně i sami na sobě. Mají svůj život rádi. Většina z nich si těch už skoro třiceti svobodných let docela užila, dělali většinou to, co dělat chtěli, a nikdo je v tom příliš neomezoval. Vědí, že to by za starého režimu dělat nemohli, buď by se trápili, nebo by museli emigrovat či něco takového.

Jsou tedy se svými životy a svou situací docela spokojeni, i když v žádném případě neplatí, že by mnozí neměli své problémy, a to často velmi materiální. Většina z nich ale zase tak materialisticky založena není, i o platech některých z nich by mohl vzniknout dokumentární film, ale oni si vystačí s málem a na docela příjemný městský život, který se v Praze během minulých dvaceti let vyvinul (kavárny etc.), vždycky nějak mají. Jsou to obvykle lidé, kteří nejsou zvyklí plakat a naříkat.

Tato skromná buržoazie bývá (každopádně dlouho bývala) ve většině slušných, tj. západních zemí základem státu. Městské vrstvy, i když většinou značně mohovitější než ta naše, vyjadřovaly ve zlatých časech Západu nejpřesvědčivěji jeho myšlenky a principy, tedy to, čemu se říkalo liberální demokracie. Čím byla tato třída rozsáhlejší a silnější, tím byl stabilnější stát a onen systém, v němž se dobře žilo. Vlády se mohly opřít o širokou vrstvu docela spokojených lidí, kteří se jednak měli dobře, jednak to přáli i ostatním. Vždy se našli kverulanti a nespokojenci, ale normální lidé věřili, že jejich způsob života je dobrý a že se k němu dostanou anebo na to přijdou i ti, kteří ho zatím z nějakých důvodů nevedou. (Zdá se, že tato jistota je už na Západě značně ohrožena, což má různé důvody, o nichž tady nebudu psát, ale které jsou dosti jiné než ty naše.)

Největším úspěchem polistopadového režimu je, že se u nás tyto státotvorné vrstvy vyvinuly také, což bylo vidět v pátek na té Národní. Neúspěchem je, že jejich počet, síla i přitažlivost nestačí na to, aby po každých volbách neměly pocit, že dopadly jako zpráskaní psi. Výsledkem toho je, že současný prezident, stejně jako pravděpodobný předseda vlády jsou s těmi nejloajálnějšími a „idejím“ 17. listopadu nejvíce oddanými občany ve stavu téměř nenávistné války. Jak z toho ven, neví nikdo.    

Zvláštní smrt Evropy Nejen o knize, která se prezentuje jako „vysoce subjektivní pohled na stav kontinentu i evropské kultury ve stadiu sebevraždy“
Speciál Vánoce: České vánoční století Ohlédnutí za proměnou vánočních svátků v uplynulých sto letech

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.