AfD je dítětem naší politické hlouposti

Fenoménem německých voleb 24. září se stala protipřistěhovalecká a eurokritická Alternativa pro Německo (AfD) s téměř 13 procenty. Až dvojnásobného výsledku dosáhla v Sasku, kde už před třemi lety slavilo úspěch hnutí proti islamizaci Západu – Pegida. Jsou dosud východní Němci obtěžkáni dědictvím komunismu, nebo si naopak v sobě z NDR nesou imunitu vůči státní, dnes veřejnoprávní propagandě? Werner Patzelt, profesor politologie v Drážďanech, je autorem první standardní studie o Pegidě. Jako rodilý Bavor vidí s odstupem východní Němce, jako dlouholetý obyvatel Saska vnímá chyby, jichž se v zacházení s východními Němci dopouštěl západoněmecký establishment.

O těchto volbách se předpokládalo, že budou nudné. Nakonec nebyly.

Tyto volby byly důležité a vedly k tomu, že parlament v Německu znovu odráží skutečné názorové rozložení obyvatelstva. V minulém Spolkovém sněmu nebyli zastoupeni Němci, kteří se považují za pravici, CDU/CSU už je nechtěla zastupovat. A voliči to korigovali tím, že pravý okraj do Bundestagu vyslali v podobě AfD. Lepší by bylo, kdyby AfD nebylo potřeba, ale CDU byla příliš hloupá, než aby pochopila, že jejím osudem je integrovat všechno od středu doprava. Bude teď mít komplikovanější vládnutí, jenže politické chyby mívají svoje následky. Někdy kolem roku 2011, 2012 začali být eliminováni kritičtí poslanci v CDU, ale i v FDP. Tehdy například šéf poslaneckého klubu CDU Volker Kauder v interview prohlásil, že poslanec, který nepodpoří vládní linii k eurozóně, se může rozloučit s představou, že by se stal šéfem nějakého parlamentního výboru – nebo vůbec s členstvím v určitých výborech. Unie přebírala jednu sociálnědemokratickou pozici za druhou, od vypínání jaderných elektráren přes konec povinné vojny k otevřené přistěhovalecké politice a manželství pro všechny (uzákonění homosexuálních sňatků – pozn. red.). Během migrační krize kancléřka zjistila, že nejvyšší podporu má mezi voliči SPD a Zelených. Snad se tehdy rozhodla být za této situace spíš kancléřkou sociálnědemokratických a zelených voličů, zatímco kritiky z vlastních řad jen vyslechne, potrestá, případně nechá politicky vyhladovět. Pokud je pravda, co jsem slyšel, ministra vnitra de Maizièra (Patzelt je stejně jako Thomas de Maizière členem drážďanské organizace CDU – pozn. red.) postavila na podzim 2015 jasně před otázku, jestli její politiku otevřené hranice upřímně podporuje, a dala při tom najevo, že kdyby jí odpověděl, že ne, odvolá ho z vlády. No a čím dál víc lidí už se necítilo být touto CDU reprezentováno.

Přes milion voličů odpochodovalo od Merkelové k AfD. Jsou to pro CDU dramatické ztráty, nebo je následně dramatizují novináři?

V CDU byste těžko našel někoho, kdo to jako dramatické ztráty nevnímá. A řada členů strany je zděšena jednak tím, jak kancléřka dělá, jako kdyby se nic tak zlého nestalo, jednak průběhem volebního večera. Když Merkelová vystoupila v sídle CDU, byla pod pódiem nastoupená jakási bojová jednotka z Mladé unie (dorost CDU – pozn. red.) a freneticky skandovala: Angie, Angie. Až to vypadalo, že snad CDU získala 80 procent. Někomu to mohlo připomínat klaku, jakou si vždycky na sjezdech objednával Honeckerův režim. CDU je teď mimořádně zraněná, nicméně málokdo si dovolí slabý výsledek veřejně spojit s konkrétními kroky kancléřky. Ulevují si jinak, například už zmíněný Kauder, loajální merkelista, byl potvrzen ve funkci předsedy poslaneckého klubu s nejslabším výsledkem za celou svou kariéru.

Co je vlastně zač Alternativa pro Německo? Kdo v ní udává tón?

K členské základně máme první empirické studie. Ukazují, že členové jsou převážně muži, což ale platí pro všechny strany včetně Zelených, že mají průměrné vzdělání – část je nadprůměrně vzdělaná, ale masa je v průměru – a politicky sami sebe umisťují na pravici.

Co konkrétně to znamená?

Pokud jde o programové směřování, je třeba předeslat, že AfD se ve velmi krátkém čase velmi silně rozrostla. Když vznikala, byla to měšťanská strana profesorů, která byla sice eurokritická, ale protože kritika politiky zachraňování eura se považovala za něco neslýchaného, nasadili proti AfD nejúčinnější zbraň, jakou v německé politice můžete použít: obvinili ji z nacismu. Už za prvního předsedy, profesora ekonomie Bernda Luckeho byla AfD prezentována jako radikálně pravicová strana. Argumentační řetězec šel asi takto: jsou proti euru, tudíž jsou proti Evropě, jsou proti Evropě, aha, takže nacionalisté. Kdo je nacionalista, navazuje přece na tradici fašismu. A pozor, teď ještě začínají mít skeptické poznámky k přistěhovalecké politice. Jsou to rasisti. Boj proti AfD v kampani před posledními volbami 2013, kdy byla veřejnosti představena jako pravičácká strana, vedl k tomu, že řada těch, kdo v Německu stojí skutečně hodně napravo, se probudila a řekla si: Podívejme se, nějaká nová strana, která nebude tak vykřičená jako NPD (neonacistická a mimoparlamentní Národní strana Německa – pozn. red.), ten Lucke je reprezentativní, Petryová je reprezentativní, a přitom jsou prý úplně napravo, to by mohlo být něco pro nás. A když potom AfD v létě 2015 měnila vedení a hlavní téma – z primárně eurokritické strany se stala strana Pegidy, strana kritiky přistěhovalectví –, šly její preference strmě vzhůru. V té době do ní začalo vstupovat neuvěřitelné množství lidí. Nebyl čas je všechny proklepnout, zjistit, jakou mají minulost a podobně. Jenže podle zákona o politických stranách v této situaci musíte zakládat místní stranické organizace. Tehdy se dotvořila celostátní organizační síť a na okresní i zemskou rovinu se začali dostávat lidé, které předtím ve straně nikdo neznal. Do AfD přicházely tři typy lidí. Zaprvé konzervativci, kteří hledali starou dobrou CDU, často její bývalí členové. Zadruhé ambiciózní kverulanti z pravičáckých hnutí, kteří v AfD vycítili šanci na úspěch, o jakém se jim předtím v jejich obskurních skupinkách nemohlo ani zdát. Ti začali Alternativu dost brzy veřejně kompromitovat. Mezi oběma těmito protilehlými křídly stojí třetí skupina lidí, kteří jsou jasně napravo. Sami sebe považují za rozumnou pravici, stojí na půdě ústavy, necítí se být žádnými radikály. Ale říkají si: Abychom ve volbách co nejvíc zabodovali, tak by se nám i ti radikálové hodili.

Dá se poměr těch tří skupin nějak vyčíslit?

Na to dnes nemáme odpověď, zatím nám chybí datové podklady. Ještě ani nevíme, co za lidi tvoří poslanecký klub strany v Bundestagu. Odhadl bych to tak, že třetina jsou konzervativci, kteří z Alternativy chtějí postavit jakousi celostátní CSU, pětina radikální pravičáci. Zbytek, zhruba polovina, jsou lidé schopní přimhouřit oko, když ti radikálové pronesou nějakou nestydatost. Ale může se taky ukázat, že můj odhad stojí na vodě.

Proč měl volební lídr Alexander Gauland potřebu otevírat taková témata, jako je statečnost milionů vojáků wehrmachtu?

To se ptají mnozí. Podle jedněch to byla strategie pravidelných veřejných provokací, které měly za cíl získat AfD mediální pozornost. Podmnožina tohoto vysvětlení říká, že Gauland také chtěl posunout červenou linii toho, co se smí říkat. Protože v Německu dnes říci o wehrmachtu, že to bylo brilantní vojsko, je skandál. Nedá se přece oddělit technická brilantnost od cílů, za které wehrmacht válčil. Vojáci, důstojníci, vojenští historici z vítězných zemí to ovšem vidí úplně jinak – a třeba jen Gaulandovi chybí cit. Možná si neuvědomil, že věci, které by dejme tomu na sympoziích amerických válečných historiků zněly jako samozřejmost – wehrmacht bezpochyby byl jednou z nejlepších armád historie, jinak by nebyl schopen všech těch rychlých tažení –, v německém veřejném kontextu vyznívají úplně jinak. Totiž jako kdyby říkal: To byla krása, jak wehrmacht ve službě árijského nadčlověka rozšířil a potom bránil Velkoněmeckou říši. Sám jsem u takových výroků, jaké Gauland učinil k wehrmachtu, na vážkách: byla to nešikovnost, byla to vědomá provokace? Gauland pochází z hesenské CDU, která byla tradičně nejbojovnější a nejpravicovější zemskou organizací v celém západním Německu, protože trávila léta v opozici. Gauland tam musel držet ochrannou ruku nad různými kontroverzními členy, až toho v jednu chvíli měl dost a přešel k AfD. Tady jako jeden z prvních vycítil, že za Pegidou je společenský potenciál, jenž z Alternativy může udělat velkou politickou sílu. V té souvislosti Gauland přijal fakt, že když promluví Björn Höcke (šéf AfD v Durynsku, známý svými protimuslimskými a nacionalistickými výroky – pozn. red.), má to velkou odezvu, a nechal se svést k větě, že Höcke patří k duši Alternativy. Podle toho ovšem taky AfD musíme posuzovat.

Má mít malý, notabene slovanský národ, který přímo sousedí s Německem, z AfD strach? Roste nám tu tradiční nacionalistický nepřítel?

Ne. I ty části AfD, které jsou národovecké, mají blízko k názorům identitárního hnutí. Identitáři hlásají, že každý národ má právo na vlastní stát, a právě proto, že ty jsi řekněme Slovák a já řekněme Polák, víme oba, na čem jsme, a nemáme spolu žádný problém. Příležitostně můžeme na něčem i spolupracovat. Je to takový naivní nacionalismus 19. století. Z toho ale plyne, že žádný slovanský národ si z AfD nemusí dělat hlavu. Notabene když největší slovanský národ, tedy Rusové, se v AfD těší speciální přízni.

Souvisí nějak rekordní úspěch Alternativy v Saském Švýcarsku s tím, že tento obvod je přímo na české hranici? Nepřipadají si tam někteří voliči tak, že stojí na vartě Západu?

Kdepak. AfD má dnes skoro celý východ Saska. Získala plošně volební okrsky na jih a na východ od Drážďan. V těchto okrscích byla od revoluce až abnormálně silná CDU. Dnešní úspěch AfD tu těží hlavně ze zklamání z CDU mezi voliči, kteří jí předtím bezmezně důvěřovali, kteří CDU považovali za záruku toho, že nebude bezhlavé přistěhovalectví, že bude zajištěna prosperita a že se nebude zneužívat sociální systém. A právě CDU, její kancléřka, těmto svým tradičním voličům řekne: Jste pakáž. V srdcích máte zlobu a chlad. (slova kancléřky z projevu na Nový rok 2015 na adresu těch, kdo se v Drážďanech účastnili demonstrací Pegidy – pozn. red.)

Čím to, že právě v Sasku se nejprve zrodila Pegida a teď tu tak boduje AfD? Sasko je nejbohatší země bývalé NDR.

Sasové jsou velmi hrdí na to, jak se po roce 1990 dokázali hospodářsky postavit na vlastní nohy. Je v nich strach, že bude ohroženo všechno, čeho dosáhli, že pořádek naruší migranti, že jejich úspory vymaže úroková politika ECB. Současně je v Sasku největší hustota obyvatel na východě Německa, snáz se tu sejde masa, která je ochotná vyjít do ulic.

A jak si vysvětlujete nadprůměrný úspěch AfD v celé bývalé NDR? Někteří lidé to hodnotí jako doznívání komunismu v hlavách.

Jistěže to je pozdní důsledek komunistické éry, ale příčinnou souvislost vidím úplně jinak. Zaprvé, od sjednocení je ve východním Německu konstantně nižší důvěra v politický a hospodářský systém spolkové republiky, v její politickou třídu. Ta čísla jsou o patnáct dvacet procent nižší než na západě, za ta léta se vůbec nepřiblížila. Souvisí to s tím, že části dnešního systému sem prostě byly naroubované a že se tu západní Němci obecně nechovali dobře. Zhruba v polovině 90. let přišly nečekané hospodářské těžkosti. Ze zklamání pak dokázala těžit postkomunistická PDS, ale PDS se dnes jmenuje Levice a stává se z ní úplně normální západoněmecká levicová strana. Takže toho zklamání využívá spíš AfD. Druhý důvod je, že politické strany jsou ve východoněmecké populaci ukotveny mnohem méně než na západě. Protestní strany tak mají větší možnosti růstu. Třetí důvod je přistěhovalecká krize. Západoněmecká společnost pěstuje pozitivní diskurz o migraci: čím víc cizinců, tím líp, tím pestřejší Německo bude. Na některých demonstracích, kde pochodují i špičky Zelených, se to vyjadřuje brutálněji: Německo, chcípni. A nejlíp chcípneš, když z tebe uděláme multikulti. Ve východním Německu je to jinak: nejsou tu zkušenosti s multikulturní společností, záběry, které lidé vidí v televizi, jsou většinou z míst, kde multikulti moc dobře nezafungovala. Do toho přicházejí instrukce: Nemáte žádné přistěhovalce, už si laskavě nějaké pořiďte. A jestli se tomu budete zpěčovat, bude to jen důkaz toho, že jste rasisti a fašisti.

Odlišnost východních Němců se dá vykládat i pozitivněji: že si za komunismu v sobě vypěstovali imunitu vůči propagandě.

To často říkají sympatizanti Alternativy: žijeme sice v demokracii, ale bohužel se i v té demokracii vyvinuly poměry, jaké si pamatujeme z NDR – média, politici, všichni říkají úplně to samé. Kdo řekne něco jiného, toho akorát vystřihnou. Novináři rovná se vláda. Proti tomu jsme v roce 2014 vyšli do ulic a v roce 2017 zaškrtneme AfD.

Je na tom něco?

Je na tom to, že skutečně panuje základní shoda mezi mediální a politickou třídou. To, že CDU tak zesociálnědemokratičtěla, mělo jeden hlavní důvod: setrvalý názorový tlak ze strany novinářské veřejnosti, která Unii neustále napadala, že je napravo a ještě dál.