Norové nemohou strkat hlavu do sněhu a ubližovat dětem
1
Státem reprezentovaná byrokracie umí ničit lidské životy. Nejde o domácí specialitu, je to systémový faktor, se kterým se potýkají i vyspělé demokracie. Volit, zda je horší justiční omyl, nebo zdlouhavá, i desetiletí trvající vyšetřování a soudní průtahy, bezohledné, na hraně zločinu balancující zásahy exekutorů (licencovaných státem), finanční likvidace ze strany státních institucí či zasahování do soukromí rodin.
Každý případ skrývá zničený život, ale v okamžiku, kdy se do hry dostanou děti, bývají příběhy nejsilnější. Od jara sledujeme, a naštěstí jsme následováni většinou tuzemských médií, případ českých dětí v Norsku, které norské úřady rodičům za velmi podivných okolností odebraly a za ještě horších okolností brání, aby děti mohly být opět s matkou a její rodinou.
Případy státem řízených násilných rozdělení dětí a jejich rodičů patří k nejsmutnějším. Při jejich pozorování a popisování se jen těžko kontrolují emoce. Každý, kdo má děti, se do takové situace umí dobře vžít a snadno si představit, co by takový zásah znamenal pro jeho život. Samozřejmě vedle stojí neméně otřesné případy zneužívání dětí nebo zanedbávání jejich péče.
Případ dětí Michalákových ale jednoznačně ukazuje na chybu norských úřadů a norského státu, který jejich postup alibisticky kryje s odkazem na nezávislost tamního sociálního úřadu (více v textu Vladimíra Ševely). Jako kdyby je stavěl na ústavou určenou úroveň soudů či zákonodárné moci. Nejde náhodou jen o zlovůli úředníků, kteří nechtějí uznat chybu a ničí život dětem, jež odebrali matce?
Zarážející je hlavně to, jak dlouho případ leží na stole a jak mrazivě dlouho se nic neděje. Nepochybně jde také o kulturní spor. V Norsku odebírají děti rodičům z pro nás nepochopitelných příčin. To ale ještě není důvod, abychom to respektovali. Často také zaznívá, že i u nás existují obdobné případy a zmiňuje se také ten, který se odehrál v Nýrsku, kdy sociální úředníci odebrali rodině dvě děvčátka, protože měli podezření na sexuální zneužívání ze strany otce, který poté spáchal sebevraždu.
Zdůrazňování této „kompenzace“ je podobně zavádějící, jako kdybychom omlouvali krádež, protože i jinde se krade. Každý příběh je jedinečný, jeho význam nelze nijak snižovat, a to ani tím, že člověk nevyřeší všechny křivdy světa. Norové nemohou strkat hlavu do sněhu a jen tak ubližovat dvěma dětem a jejich rodině.
