Další úder. A zřejmě ne poslední

Teroristický útok v Londýně je další kapkou do poháru, který už dávno přetekl. Reakce napříč Západem jsou očekávané a očekávatelné. Už jsme si víceméně zvykli, tak jen poměřujeme aktuální počet mrtvých s těmi z nedávné minulosti. Tam, kde se budou v dohledné době konat volby, se londýnské události bezpečně zařadí do argumentační linie těch, kterým se hodí více než cokoliv jiného.

Oběma stranami Atlantiku hýbe už několik let otázka imigrace, která je mj. vnímána jako potenciální bezpečnostní hrozba s vyústěním v teroristických akcích podobných té poslední ve Spojeném království. Ať si o této problematice myslíme cokoliv a ať vidíme souvislost imigrace a islámského terorismu jakkoliv těsnou či vzdálenou, zcela určitě zde jisté nebezpečí, čistě statisticky, existuje. A zrovna loňský rok ukázal, z našeho pohledu zejména v Evropě, že případů žhavé podoby tohoto latentního rizika může být nezvykle mnoho.

Teroristické útoky v Evropě v posledních letech nejsou ničím jiným, než druhou stranu jednoho prostého faktu – bojujeme, míněn Západ, v Afghánistánu, Iráku, Libyi, prakticky i v Sýrii, naše politika má své dopady i v Jemenu. Tedy všude tam, odkud k nám proudí miliony nešťastníků, mezi nimiž se zcela jistě podaří skrýt i těm, kteří cestu do Evropy pojímají jako bojovou operaci. To se nám pochopitelně nemůže líbit – ale můžeme se tomu divit? Islámský stát, Taliban a další podobné kvazistátní existence, by vesele existovaly a těžily z obrovského nerostného a jiného bohatství na vlastním území, kdyby proti nim Západ aktivně nezasahoval.

Jinými slovy, nebýt Západu, přesněji řečeno nás, tyto režimy by nemusely bojovat o bytí či nebytí. Je tedy možné divit se tomu, že proti našim zásahům na jejich vlastním území podnikají teroristické útoky na území Západu? A nejsou tyto teroristické útoky co do síly a dopadů na vývoj konfliktu asi milionkrát menší, než naše zásahy v jejich prostoru? Podívejme se na tabulky mrtvých v těchto válkách, i na ty mrtvé způsobené přímo bojovými operacemi našich jednotek, a uvidíme, že jsou řádově menší ve srovnání s oběťmi útoků na území Západu. To absolutně neznamená sebemenší obhajobu útoku na, Londýn, Bataclan a spol., samozřejmě, jen vysvětlení toho, co nutně musejí znamenat a jak je třeba tyto akty terorismu chápat. Jako projevy války, kterou vedeme s obtížně identifikovatelným nepřítelem na jeho území a z níž asi tak jedna z milionu střel dopadne na naše území – a můžeme jen děkovat Bohu nebo komu chceme, že je jich tam málo.

Představme si, jak musí vypadat život v místech, kam dopadají i naše bomby a kde zabíjejí i naši vojáci. Dojde nám, že u nás sice teď není asi nejbezpečněji v historii, ale že je tato nepříjemná realita naprosto nesrovnatelná s tím, co prožívá obyvatelstvo na druhé straně konfliktu. Lidově řečeno, my jim tam posíláme stovky tisíc vojáků, stovky letadel, tisíce tanků, oni nám sem osamělé vlky, kteří se občas někde, několikrát za rok, odpálí.

Tím vůbec nemá být řečeno, že bychom se z této války měli stáhnout a nechat druhou stranu vytvořit kapacity k tomu, aby mohla být skutečně vážným nepřítelem. Právě k tomu by pravděpodobně po našem případném ústupu došlo a je snad zřejmé, že něco takového nemůžeme z hlediska vlastní bezpečnosti dopustit. Jestli nechceme skutečnou válku, která bude ohrožovat naši samotnou existenci, musíme v tomto konfliktu bezpodmínečně uspět. Takhle vypadá realita dnešních dnů a ty, kteří nám ji zastírají, patří vykopnout z jejich teplých židlí. Stejně jako ty, kteří žijí v představě, že úspěch v téhle válce znamená nutnost stopnout imigraci jako takovou. Ti zase střílejí na špatný terč. Ale to je na jiné podívání.