Rozporná historie: žadonil o vstup do KSČ, pak psal proti straně

Miloš Jůzl je významným českým estetikem, ale také představitelem typického českého historického paradoxu. Od roku 1948 byl členem KSČ, v roce 1970 ho sice vyškrtli, ale Jůzl se opakovaně snažil do strany vrátit. Po listopadu 1989 se na filozofické fakultě stal proděkanem pro rehabilitace a měl na starosti nápravy křivd KSČ na této škole.

Když se po porážce pražského jara a v době nastupující normalizace měnily na filozofické fakultě stranické legitimace, tamní pedagog Miloš Jůzl prohlásil: „Pomůžu straně i veřejnosti nejlépe tím, že budu vystupovat jako komunista, aniž budu mít stranickou legitimaci.“ Výsledkem bylo, že ho ÚV KSČ ze strany vyškrtl.

V následujících letech ovšem Jůzl změnil názor a opakovaně se pokoušel do KSČ vrátit. Nejprve to bylo už počátkem 70. let, kdy poslal několik dopisů na stranickou ústřední revizní a kontrolní komisi. Ta ale jeho žádost v roce 1973 zamítla.

Další pokus se odehrál v roce 1984, kdy se Jůzlovi dokonce podařilo získat podporu základní i fakultní organizace KSČ a také přímluvné dopisy dvou nositelů Řádu práce. I tentokrát však neuspěl.

Ačkoli byl vyškrnutý straník, z filozofické fakulty ho nevyhodili. Po listopadu 1989 byl Jůzl dokonce jmenován proděkanem pro rehabilitace a stal se spoluautorem zprávy, jejímž cílem bylo pojmenovat a pomoci napravit represe komunistického režimu.

Zapomenutá rehabilitační zpráva

Takzvaná rehabilitační zpráva na filozofické fakultě po dvou letech skutečně vznikla. Jenže nakonec už prakticky nikoho nezajímala. Skončila zapomenutá ve spisovně Akademického senátu, kde ji náhodou objevila skupina mladých historiků, kteří mapují novodobou historii filozofické fakulty.

Dokument z roku 1992 i se svým komentářem nyní vydali v publikaci „S minulostí zúčtujeme – Sebereflexe Filozofické fakulty UK v dokumentech sedmdesátých a devadesátých let 20. století“.

Na filozofické fakultě na počátku 90. let revolučního nadšení rychle vyprchalo, takže se podstatný přerod celé instutice neodehrál.

Kniha připomíná, že po listopadu 1989 se fakulta jednoznačně přihlásila ke snaze okamžitě rehabilitovat a vrátit k výuce ty, kterým minulý režim ublížil, a zdokumentovat všechny spáchané nespravedlnosti. Výsledek?

„Další vývoj ukázal, že vnějškový přelomový okamžik konce vlády KSČ neměl na fakultě příliš razantní pokračování. A že úvodní deklarace rehabilitační zprávy o tom, že ‚nic podstatného z nedávné historie by nemělo být zapomenuto‘, zůstala naprosto nenaplněna,“ popsala situaci na fakultě na počátku 90. let spoluautorka knihy Katka Volná.

„Fakulta se od revolučního nadšení pro radikální proměnu posunula a podstatný přerod celé instituce se nakonec neodehrál,“ dodala.

Doprošoval se o návrat do KSČ

Mohlo se na tomto stavu podepsat to, že proděkanem pro rehabilitace byl právě zmiňovaný Miloš Jůzl, který byl sice vyškrtnutý z KSČ, ale opakovaně usiloval o opětovný vstup do strany?

„Jůzl nutně musel zvládat jistou rozporuplnost této situace: měl být garantem pojmenování a odčinění křivd spáchaných právě tou mocí, která mu přes různé komplikace přece jen dovolila setrvání v oboru, a tedy v důstojném akademickém prostředí, a u které se sám několikrát 'doprošoval' o návrat mezi členy KSČ,“ napsala Volná.

Na jedné straně byl proděkan pro rehabilitace tím, komu bývalý režim ubližoval; na straně druhé byl zároveň tím, kdo se chtěl s režimem dohodnout.

Připomněla, že Jůzlovi v 70. a 80. letech pomáhali ke vstupu do KSČ jeho kolegové z fakulty, kteří ve straně už byli. Tím se později jako proděkan pro rehabilitace dostal do zvláštní situace.

„Na jedné straně byl tím, komu režim ubližoval; na straně druhé byl zároveň tím, kdo se chtěl s režimem dohodnout. A pochopitelně, podobné, ač třeba ne tolik výrazné dilema se týkalo většiny členů rehabilitační komise (a řady dalších zaměstnanců fakulty),“ poznamenala Katka Volná.

„Nejsme jako oni“

Ačkoli se po listopadu 1989 vraceli na fakultu vyhození pedagogové a naopak školu opustili největší straníci včetně manželky tajemníka ÚV KSČ Evy Fojtíkové, spousta předlistopadových pedagogů na škole zůstala.

Nový děkan František Černý, který na škole působil už před listopadem, totiž odmítal masové propouštění ve jménu hesla „nejsme jako oni“. Očekávalo se, že ti „nemorální a neodborní“ nakonec odejdou sami.

„Metoda, kterou Jiřina Šiklová popsala 'obklíčit neschopné schopnými, nemorálními morálními, a touto formou přimět ty nemorální, aby sami pochopili, že musí opustit řady akademické obce‘, ale jako reálný impulz k odchodu nefungovala,“ napsala Katka Volná v knize „S minulostí zúčtujeme“.

Podobě rozpačitě se vyvíjela i zpráva rehabilitační komise. Původním záměrem bylo dokument vytisknout a distribuovat mezi veřejnost. Jenže právníci varovali, že by se tím fakulta vystavila riziku mnoha žalob. A tak zpráva v roce 1992 skončila ve spisovně Akademického senátu.

Příliš sametová komise

O práci rehabilitační komisi ostatně už tehdy nebyl nijak velký zájem. „Výrazné a zarážející je, jak již dva roky od listopadu 1989 zůstávala práce rehabilitační komise bez odezvy,“ konstatovala historička Katka Volná.

„Uzavřená skupina tvořící rehabilitační zprávu čím dál méně souzněla s hlavním vývojovým proudem fakulty, který najednou vedl jinudy. A ti, kteří chtěli nasvítit 'mrzačení fakulty' v předchozím dvacetiletí, byli nenásilně umlčeni,“ připomněla Volná.

Dodala, že k tomu napomohlo i všeobecné „sametové“ přesvědčení společnosti, což připustili i autoři zprávy: „Rehabilitační komise usilovala o to, aby na fakultě neproběhla vlna slepé nenávisti. To se do značné míry podařilo. S odstupem doby se zdá, že v jednotlivých případech by bývala větší razantnost na místě. Byli bychom si ušetřili některé starosti, kterým se fakulta nevyhne.“