Česká starost o polskou demokracii

Česká veřejnost projevila nebývalý zájem o události v sousedním Polsku. Ve své většině vyjadřuje obavy o demokratický vývoj v zemi, varuje před nástupem autoritativního režimu, opět vytváří paralely k Viktoru Orbánovi. Zaznívají dokonce požadavky na vystoupení Česka z V4, protože Orbán i Kaczyński odvádějí své země ze společenství států vyspělého západu. Impulzem se stalo přijetí justiční reformy, kterou ve velmi zrychleném režimu schválily obě komory parlamentu, Sejm i Senát. Nejspornějším bodem je jmenování, ale hlavně odvolávání soudců Nejvyššího soudu.

Jeden by si řekl, že Češi konečně objevili Polsko a začali se o něj zajímat. Jenomže nastavený tón hrál tklivou píseň jen druhé strany, což je nepochybně výsledkem úspěšné práce opozice a její schopnosti získávat na svou stranu zahraniční média. Polsko je většinou na okraji zájmu českého společenského a politického diskurzu. Češi o Polsku vědí, že Poláci jsou tzv. pámbíčkáři, vědí, že papež Jan Pavel II. byl Polák, a slyšeli možná o Wałęsovi. Tam znalosti o společenských poměrech většinou končí. Kruhy, které tento rámec znalostí překračují, jsou úzké, často ještě navázané na disidentské prostředí a jsou také rozděleny podle ideologického nastavení.

Polsko je už dlouho rozdělená společnost a mezi elitami jednotlivých názorových proudů vládne animozita, o které se nám ani nezdá, i když za posledních pár let se ledacos změnilo i u nás. Polská nevraživost jde napříč rodinami. Pro jednoduchost ji možná nejlépe ilustruje vztah bratrů Kurských, zastánců dvou hlavních nesmiřitelných proudů, reprezentovaných na jedné straně Občanskou platformou, jejímž nejvýraznějším představitelem je dnešní předseda Evropské rady Donald Tusk, a na straně druhé Právem a spravedlností, která je spojená s dvojčaty Kaczyńskými. Jarosław Kurski je předním komentátorem a zástupcem šéfredaktora dnes opoziční Gazety Wyborczej, která má blízko k Občanské platformě. Je urputným kritikem politiky Kaczyńského Práva a spravedlnosti, za jejíž vlády se dostal do čela polské veřejnoprávní televize TVP jeho mladší bratr Jacek Kurski. Oba bratři kvůli politice přerušili veškerý kontakt. Animozita mezi zastánci hlavních proudů zdaleka nenastala po volbách v roce 2015, ve kterých zvítězili Kaczyńští a dosáhli většinu v obou komorách parlamentu (Národního shromáždění), traduje se, že na nesmiřitelné vztahy v dnešním Polsku se zadělalo už v roce 1988. Když jsem před čtyřmi lety u příležitosti 120. výročí Lidových novin připravoval v Černínském paláci velkou dvoudenní česko-polskou konferenci pod názvem Co jsme udělali se svobodou, jejímž tématem byly odlišnosti vývoje společnosti obou zemí, ekonomiky a médií po pádu železné opony, měli jsme na prvním místě problém s účastníky z polské strany, často zněly požadavky: Když přijede ten, nepřijedu já. Akci tenkrát zaštítili ministři zahraničí obou zemí, Radosław Sikorski a Karel Schwarzenberg. Ale Adam Michnik odmítl přijet, pokud vystoupí Bronisław Wildstein, a takových nesmiřitelných dvojic, které odmítly vystoupit, bylo hned několik. I v Čechách máme nesmiřitelné soupeře, ale nestalo se nám, že by z české strany kdokoli odmítl vystoupit kvůli jinému účastníkovi. Sporům uvnitř polské společnosti se v Echu věnujeme soustavně, například v roce 2015 v Týdeníku Echo v textu o Lechu Wałęsovi Daniel Kaiser píše: „Konflikt, dlouho personifikovaný jmény Donald Tusk a Jarosław Kaczyński, má hluboké kořeny a vine se vlastně od prvních měsíců svobody. Existuje k němu i rozsáhlá literatura, která asi nebude příliš překládána do češtiny, neboť pozorovatel zvenčí rychle zabloudí v moři polských epizod, sporů, jmen, zkratek – nicméně základní linka vysvítá jasně. Je jí spor o zacházení s komunisty a o rychlost dekomunizace, který se zvláštním způsobem překrýval s kulturním dělením na intelektualistickou, liberální opozici z velkých měst – a lidovější, katoličtější, konzervativnější zbytek (to, že byli liberálové typu Adama Michnika ve světě známější, ještě neznamená, že byli počestnější). Michnikovský tábor začal roku 1989 pošilhávat po strategickém partnerství s reformovaným křídlem komunistické strany, poněvadž v něm viděl spojence proti předpokládané klerikalizaci země. Lech Wałęsa po svém vstupu do politiky povlával mezi oběma tábory. Nejprve je instrumentalizoval ve svůj prospěch a rozehrával proti sobě, posléze – s tím, jak jeho politická hvězda pohasínala – ho používaly oba tábory ve své neutuchající bitvě. To je základní schéma, v němž se autoři pohybují.“

Polsko je typická rozdělená společnost a je dost dobře možné, že podobné napětí bude i nás. Polsko je také jiná společnost než česká a nesouvisí to jen se silným postavením katolické církve, ale je determinovaná vztahem k Rusku, Německu, svými hranicemi, které se v historii neustále měnily, jinou povahou, jiným vztahem k vlastní zemi. Češi Polsku nerozumí, protože o něm jen málo vědí, ale s o to větší vervou jsou připraveni bojovat. Jen málo si připouštějí to, co například říká Maciej Ruczaj, který tenkrát česko-polskou konferenci připravoval, že při referování o Polsku „zapomínáme na základní kontext. Tedy na to, že v Polsku se už na začátku transformace střetly dvě vize uspořádání státu. Jedná z nich zvítězila a dost brutálně zatlačila tu druhou za okraj. Systém, jak byl nastolen, od ústavy přes soudy až k médiím a kultuře, byl založen na vítězství jedné hodnotové orientace nad druhou. Takto jsou v současnosti vnímány polské dějiny po roce 1989. Pokud v takové situaci zvítězí druhá orientace, tak její proces chopení se moci musí nutně působit jako totální revoluce. Protože přichází na území, které bylo postaveno jí navzdory a je celé obsazené ,nepřáteli‘. Není třeba dodávat, že taková úroveň polarizace není zdravá. A pokud budeme zvětšovat napětí, tak to opravdu dobře nedopadne (zatím má polsko-polská válka jen jednu smrtelnou oběť, někdy v roce 2011 zastřelil nějaký šílenec člena PiS, s pokřikem, že to má místo Kaczyńského. Bohužel nejsme daleko opakování téhož...)“.

Nebývalá kritika Polska ze zahraničí souvisí také s tím, že současná polská vláda se v rámci evropské politiky chová autonomně a nepřijímá, což je vykreslováno jako autoritativní, konzervativní a nacionální, její kritika má silnou lobby v zahraničních médiích, například v osobě známé komentátorky Washington Post Anne Applebaum, manželky bývalého ministra zahraničí za OP Radosława Sikorského. Poláci vůbec překonávají Čechy v intenzitě vzájemného očerňování. Přitom v Polsku se neodehrává nic jiného než standardní politický boj mezi liberálním a konzervativním pohledem na společnost. Některé projevy a metody jsou nevybíravé, ale vše probíhá podle demokratických pravidel, a pokud Občanská platforma a ostatní opoziční strany za dva roky ve volbách se svým programem přesvědčí dost Poláků, může zavést své představy o fungování společnosti. A volba je jen v rukou Poláků. V Česku můžeme koneckonců čekat něco podobného, ale s jedním velkým rozdílem, hlavní střet se neodehrává mezi demokratickými formacemi a jejich hodnotovým programem. Stojíme před volbou, zda vůbec demokratické strany uspějí proti autoritářskému populistickému hnutí.

P. S. Budiž jako projev demokracie přijímáno, že polský prezident Andrzej Duda, zvolený za PiS, se chystá i pod vlivem protestů sporné zákony vetovat.