Francouzské zatmění mozku si žádá opatrnost

Krize bývá často jedinečnou šancí k nápravě. Pokud tedy ten, kdo do ní spadl, pochopí, kde se stala chyba, a snaží se ji vyřešit. Eurozóna si ale zjevně katastrofální stav, do něhož se dostal jeden z jejích členů, a vážné poškození dalších zemí, vyložila jako příležitost pokračovat v prošlapávání slepé ulice, do níž v roce 1999 (tehdy se zaváděl účetní předchůdce současného eura) nakročila.

Otcové zakladatelé krizi, která přišla po roce 2008, cynicky očekávali. Věřili, že přitlačí měnovou unii k rozšíření do unie politické a přerozdělovací, kterou si tehdy netroufli svým občanům naservírovat. Netroufli si ji naservírovat proto, že si uvědomovali obrovský odpor, který proti tomu snad ve všech členských zemích panuje.

Nikdo nechtěl, aby se jeho daně přerozdělovaly občanům úplně jiných zemí. Zakladatelé eura ale moc dobře věděli, že to bez přerozdělování a odevzdání politické suverenity „evropské hospodářské vládě“ nikdy nebude fungovat. Společnou měnu spustili arogantně svým občanům navzdory a skončilo to karambolem, který právě sledujeme.

Dnes je ta ochota sdílet peníze a suverenitu s ostatními ještě slabší, než když se ji na počátku báli lidem servírovat. Fanoušci i odpůrci eura se vzácně shodují, že vztahy v Evropě jsou nejhorší od roku 1945.

I v té situaci se najdou takoví, kteří vykřikují, že tím "co nás ohrožuje, není přemíra Evropy, nýbrž její nedostatek.“. To napsal francouzský prezident Francois Hollande v čerstvém komentáři pro deník Journal du Dimanche. Navrhl, aby eurozóna směřovala ke společné vládě, rozpočtu a parlamentu. „Státy se staly členy měnové unie, protože to odpovídá jejich zájmům. Nikdo si nedovolil odejít. Jejich volba si zaslouží posílení organizační struktury, vytvoření předvoje složeného ze zemí, které se tak rozhodnou,“ navrhuje Hollande.

Je fascinující, že to píše zrovna hlava Francie. Země, která si prosadila euro výměnou za souhlas se sjednocením Německa, v naději, že se jí společnou měnou podaří Berlín svázat a oslabit. Stal se pravý opak. Německo nabralo v měnové unii nevídanou sílu. Francie zažila úpadek.

Do eurozóny vstupovaly v roce 2002 jako plus minus srovnatelně bohaté země. Francie měla 112 procent průměru Evropské unie v HDP na obyvatele, Německo 114 procent. Dnes jsou Němci na 124 procentech (srovnatelně bohatí jako Dánové), Francie spadla na 108 procent. Ještě ilustrativnější je srovnání u dalších ukazatelů stavu země. Paříž vstupovala do měnové unie s nezaměstnaností 8 procent, dnes ji má na 10,3 procenta. Němci měli 10 procent lidí bez práce, dnes jich mají se 4,7 procenty ani ne polovinu. Francie měla při vstupu přebytek v platební bilanci (která odráží obchod se vším zbožím a službami) 1,5 procenta. Dnes má deficit 1 procento, a to je jí ho podařilo v poslední době stáhnout. Němci vstupovali se schodkem 0,1 procenta. Dnes mají historický přebytek 7,6 procenta. Takhle by se dalo pokračovat u dalších detailů o stavu společnosti.

Francouzi jsou ale hlavně k prohlubování integrace jedni z nejskeptičtějších vůbec. Maastrichtská smlouva, zakládající euro, kterou tvrdě tlačil tehdejší francouzský šéf Evropské komise Jacques Delors, prošla v referendu nejtěsnější možnou většinou. Evropskou ústavu, posunující unii směrem k tom, po čem dnes volá Hollande, ale už Francouzi tvrdě odmítli. Takže musela být stažena a nahrazena vágnější Lisabonskou smlouvou. Průzkumy ukazují, že skepse Francouzů k prohlubování integrace neklesá, ale stoupá.

Obě hlavní politické strany, jak Holandovi socialisté, tak gaullisté, které znovu vede exprezident Nicolas Sarkozy, ale navzdory tomu tlačí na pilu další integrace. Když se ve francouzském parlamentu projednávala koncem týdne nová pomoc Řecku, přijali ji socialisté a gaullisté drtivou většinou. Sarkozy jen Hollanda pokáral, že zbytečně hrotí vztahy s Německem.

Výsledkem ignorace zájmů Francouzů je sílící Národní fronta Marine Le Penové. Ta se profiluje na ochraně Francie před přistěhovalci, v čem jí ale zdatně dlouhodobě sekunduje Sarkozy. Druhým pilířem její přitažlivosti pro čím dál víc Francouzů je ale její odpor k prohlubování evropské integrace. A tady bohužel žádnou konkurenci nemá.

Bezhlavé nadšení francouzských politiků pro stále těsnější integraci, která už zemi zjevně poškozuje, je hnané iracionální iluzí, že těsnější Evropa bude Evropa Francií ovládaná. Něco ve stylu nové velké Francie. Tu iluzi ve francouzských politicích posilují úspěchy na klíčových summitech, kde zpravidla prosazují svou. Naposledy minulý týden zabránili tomu, aby se vůbec otevřela debata o „sametovém“ odchodu Řecka z eura, který prosazuje německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Francouzi vědí, že obzvlášť po rozšíření o baltské země, které jsou mentálně blíže Německu, nesmí z eurozóny vypadnout žádná jižní země, aby měnová unie zůstala mentálně francouzská. Nechme teď stranou, že z toho Paříž z pohledu svých občanů nic nemá.

Hollande ve svém nedělním komentáři znovu oprášil tradiční francouzskou myšlenku, jak se celá Evropská unie obtížně dohaduje, a proto je potřeba z eurozóny udělat tvrdé jádro. Toho se vždy děsila značná část našich stoupenců eura, a právě proto chtěla do měnové unie co nejrychleji vstoupit, abychom „nevypadli z hlavního proudu“ nebo „nechyběli u stolu“.

Teď při sledování Řecka už zpravidla tyto své myšlenky nepřipomínají. Ví, že jsou těžko hájitelné. Doufejme, že je k tomu teď Francois Hollande znovu nepopíchl.