Komu patří nejdražší tvář v Evropě?

Když počátkem září německá kancléřka pózovala na selfíčkách s uprchlíky a bylo zřejmé, že kvůli její PR politice ještě zesílí příliv běženců, kteří se budou plavit přes Egejské moře a pak se probíjet západním Balkánem do střední Evropy, měla kolegyně Lenka Zlámalová nápad: Nemělo by Německo všechny lidi, které takto nepřímo, ale účinně pozvalo, vyvážet z Turecka rovnou letecky? Zachránilo by se dost životů a státy, které jsou na cestě mezi běženci a německým magnetem, by byly ušetřeny mnohých dramat. Byla to v té chvíli tak radikální úvaha, že i Lenka ji zprvu pronesla jen zkusmo a soukromě. Dnes se z ní stává oficiální politika například Rakouska. Kancléř Werner Faymann včera v rozhovoru pro list Kurier Německu veřejně doporučil, aby zavedlo tzv. denní kvóty na uprchlíky přebývající v Řecku, Turecku nebo Jordánsku a vybavilo je „průjezdním certifikátem“ tak, aby projeli bez zdržování rovnou Německa.

Z Berlína přišla obratem podrážděná reakce, která by asi nebyla tak podrážděná, nebýt tohoto časového rámce. Už v pondělí se koná summit EU-Turecko k migrační krizi. Je to datum, které německý ministr vnitra Thomas de Maiziére přednedávnem stanovil jako nejzazší bod, do kdy vůbec ještě Evropě zbývá čas k řešení krize. Kancléřce se blíží troje zemské volby (13. března) a aby její CDU příliš neoslabila, zmiňuje kancléřka bez bližších podrobností jakési „evropské řešení“, které někde mimo dosah a chápání prostých Němců nejspíš dohaduje a které je každopádně na dosah. Z toho, co z vládních míst tu a tam pronikne do novin, se zdá, že evropské řešení má spočívat v dohodě s Tureckem: Ankara uzavře své pobřeží, odkud pašeráci organizují převozy na člunech do řeckých vod, výměnou za což se EU, nebo aspoň tzv. koalice ochotných s Německem v čele, zaváže k odebírání několika set tisíc lidí z uprchlických táborů každý rok.

Ale politika Angely Merkelové je velmi rozporuplná a vede k pokrytectví na různých stranách. Například: Německo zhruba od počátku roku občas rakouským úřadům oznamuje, že tento den vpustí do země „jen“ 1000 nebo 2000 migrantů denně (z čehož je Faymann ve chvíli, kdy ze Slovinska nebo Chorvatska na druhém konci Rakouska do země přichází zhruba dvojnásobek, krapet nervozní). Vzhledem k ubytovací tísni v Německu je to naprosto pochopitelné, nicméně stávající vláda v Berlíně nikdy nepřizná, že i ona už nasazuje denní kvóty. Proč? Asi kvůli větě, že počet udílených azylů „nezná horní hranici“, jíž se kancléřka dopustila v září a která jí je od té doby omlacovaná o hlavu. Asi se kancléřka bojí o svou autoritu, která je mezi Němci pořád dosti vysoká.

Dohoda EU s Tureckem, tedy ono Merkelovou vzývané „evropské řešení“, je velmi nejistá, viděno z Berlína by měla tu výhodu, že špinavou práci, vracení nešťastníků, kteří už zaplatili pašerákům, zpátky na start, bude dělat samotné Turecko jaksi mimo dohled Evropy.

Návrh visegrádské čtyřky vystrnadit Řecko z Schengenu a ze severu ho oplotit Německo odmítá kvůli potížím, které by to Řecku okamžitě způsobilo. To má jistě pravdu, nicméně tato lidská zácpa by byla přechodná, Řecku by šlo nějak pomoci, a určitě by zašpuntování Řecka ze severu odradilo většinu dalších zájemců o cestu přes Egejské moře. Merkelová sice tvrdí, že čísla uprchlíků je potřeba citelně stlačit, tuto jedinou páku v dosahu ale nepoužije – jak sama přiznává, i proto, aby možné nepokoje v Řecku nepřivedly vniveč úsilí eurozóny posledních šesti let udržet Řecko nad hladinou a přitom ho ještě převychovat. Přiznat, že to byl drastický a navíc neúspěšný pokus, že by Řecku bylo lépe mimo eurozónu i mimo Schengen, je nad její možnosti.

Spravedlivý recenzent jejího vládnutí bude jednou o Angele Merkelové muset napsat, že nejpozději od podzimu 2015 byla hlavním motivem její politiky potřeba takzvaně neztratit tvář, nebýt přinucena korigovat vlastní linii. Jistěže Merkelová nemůže za to, jaký v minulých letech vznikl na Blízkém východě rozvrat (na tom mají větší podíl Američani nebo třeba Britové, z jistého úhlu pohledu i česká politická reprezentace před invazí do Iráku), není ani moc chytré posmívat se zmatenému humanismu, který u základů azylové politiky Berlína taky je. Nicméně kancléř nejsilnější země v Evropě má být státník a formát. Merkelovou naopak paralyzuje strach, že nějakou větší korekcí své politiky přijde o dogma neomylnosti. Výsledkem je chaos v EU, jaký by nedokázalo vyvolat ani deset naspeedovaných Putinů.