Psychopat Kim budí lítost. Film reálně ohrožuje KLDR

Uplynulý rok přinesl na filmová plátna mnoho hitů, ale při pohledu do zpravodajských (nikoli kulturních) rubrik se zdá, že nejdůležitějším uměleckým dílem roku 2014 je satirická komedie Interview. Je opravdu obtížné si vzpomenout na film, který by měl tak závažné bezpečnostní a politické důsledky. Vždyť kvůli němu propukla kybernetická válka, stal se jakýmsi symbolem boje za uměleckou svobodu a mluvil o něm i prezident Obama.

Odhlédněme teď od toho, že firmě Sony Pictures zřejmě přišel onen útok hackerů (podle všeho vedený z KLDR) náramně vhod, jelikož filmu zajistil reklamu, jaká by se nedala zaplatit (a následně i výdělky, jakých by film jinak téměř určitě nedosáhl). Odhlédněme i od toho, že odvetu vůči KLDR lze výstižně popsat i jako kybernetický ekvivalent kobercového bombardování. Ve zprávách o tom všem totiž jaksi zanikla otázka, proč vlastně Severní Korea zareagovala tak hystericky na nenáročnou „béčkovou“ filmovou taškařici.

Ačkoliv to může znít přehnaně až neuvěřitelně (zejména pro ty, kdo film neviděli a kdo mají o KLDR pouze povrchní povědomí), film Interview opravdu znamená pro severokorejský režim potenciálně vážnou hrozbu. Nejde ovšem vůbec o jeho umělecké kvality, jež jsou koneckonců otázkou subjektivního vkusu, nýbrž o zobrazení osoby Kim Čong-una, které je takřka útokem na samotnou podstatu totalitního režimu v Pchjongjangu.

Čtěte také: Cíl: zabít Kim Čong-una. Producenti filmu čelí palbě hackerů

Kontroverzní film The Interview do kin nakonec půjde

Leckdo si asi vzpomene, že se otec nynějšího diktátora Kim Čong-il objevil jako „zloduch“ na plátně již v roce 2004 v loutkové komedii Team America: Světovej policajt, KLDR však na to nereagovala. Kim tam fakticky parodoval padouchy toho druhu, jakým čelí třeba James Bond, a trochu připomínal Saddáma Husajna ze Žhavých výstřelů. Prostě se nedal brát vážně, a tudíž (jak se zdá) nechal opravdového Kim Čong-ila chladným.

Jeho syn je (naneštěstí) ve zcela jiné situaci, protože na rozdíl od svého otce nemá zdaleka tak pevnou mocenskou pozici. Vzpomeňme na marné naděje, že „Mladý vůdce“ bude chtít zahájit reformy a snížit napětí. Místo toho reálně vystupuje přinejmenším stejně tvrdě a brutálně jako jeho otec a děd. A jeho hollywoodské alter-ego se také značně odlišuje od ztvárnění jeho otce. Přes všechnu absurdní nadsázku a fekální humor totiž snímek Interview dělá něco strašlivého. O mladém Kim Čong-unovi (asi) říká pravdu.

Psychicky nedospělý jedinec zoufale touží po respektu

Filmová podoba „Mladého vůdce“ představuje psychicky nedospělého muže, jenž si není jistý svou pozicí, bojí se o ni a zoufale touží po respektu. Přitom stále žije ve stínu svého zesnulého despotického otce, vůči kterému trpí obrovským komplexem méněcennosti. A k tomu je třeba připočítat i lehké, ale zjevné sklony k homosexualitě, což se v konzervativní kultuře východní Asie stále považuje za katastrofální společenské stigma.

Hollywoodský Kim Čong-un to všechno skrývá za maskou cynického manipulátora, jenž chce na zahraniční návštěvníky působit jako „lidumil“, kdežto pro své radikální straníky a generály hraje roli „drsňáka“, který se nebojí ani jaderné války. Ale když nastane něco, co jej přinutí tu masku shodit, ukazuje se psychicky narušené „dítě“, vlastně docela tragická postava. Klasický zloduch ze stříbrného plátna vzbuzuje nenávist, některý i respekt, jenže filmový Kim Čong-un vyvolává spíše směs posměchu, pohrdání a lítosti.

Toto vyobrazení severokorejského diktátora je navíc nutno vnímat v kontextu povahy režimu, v jehož čele stojí. KLDR totiž není ani náhodou komunistická, a jestli je socialistická, tak je to socialismus nacionální. Někteří experti (např. Brian Reynolds Meyers, autor přelomové knihy Nejčistší rasa) hovoří přímo o fašismu a poukazují na to, že v oficiální ideologii KLDR dávno nejde o rádoby-vědecké marxistické učení, jelikož na prvním místě se nalézá emotivní hlásání šovinismu a rasové výlučnosti, resp. nadřazenosti Korejců.

Žádané zboží na černém trhu

Z hlediska výkonu moci není Severní Korea jen režim totalitní, ale navíc vykazuje i silné rysy orientální despocie, což ostatně potvrzuje „dynastické“ předávání moci v rodině Kimů. Pokud to spojíme s onou kvazi-fašistickou ideologií, vzniká situace, kdy je nejvyšší vládce prakticky ztotožňován s celou zemí a národem. Má téměř pozici boha. A nyní se objevuje film, který jej zobrazuje jako člověka budícího smích, pohrdání a lítost!

Pokud by byl Kim Čong-un v Interview zobrazen jako standardní filmový „zloduch“, nejspíše by si s tím severokorejská propaganda poradila. Ale pokud vystupuje jako člověk, jehož divák nakonec spíše lituje, znamená to obrovský psychologický průlom, který je ostatně vyobrazený i v samotném filmu, jehož závěr v sobě jakoby obsahuje své vlastní důsledky. Co si bude říkat obyčejný Severokorejec, který Interview uvidí?

O lecčems ostatně vypovídá fakt, že se Interview stalo na černém trhu v KLDR nejžádanějším zbožím a že zbídačelí obyvatelé jsou ochotni za pirátská DVD s ním platit obrovské sumy. Už se dokonce vynořila konspirační teorie, že Interview vzniklo v CIA jako vysoce sofistikovaná zbraň psychologické války! Efekt tohoto snímku na společnost v KLDR by se ale každopádně neměl podceňovat. Kdyby CIA skutečně chtěla vytvořit něco, co by mohlo narušit samovládu dynastie Kimů, těžko by mohla dosáhnout lepšího výsledku.