Zpátky do džungle. Vyhlídky zdravotnictví na rok 2015

Nový rok ve zdravotnictví bude ve znamení všeobecného zlepšení. Doktorům a sestrám se zvýší mzdy, pacienti přestanou hradit poplatky a rozšíří se nabídka péče v lázních. Tak přinejmenším líčí budoucnost tiskový odbor ministra Svatopluka Němečka a část veřejnosti to má za bernou minci. Šlo by to ovšem říci i jinak: v bílém resortu začíná normalizace.

Nejdůležitější jsou jako vždy peníze, minimálně pro všeobecný přehled. Po tři roky vlády Petra Nečase se ve zdravotnictví šetřilo. Příjmy zdravotních pojišťoven ročně přesahují 200 miliard, za Nečase však vyrostly jen o osm miliard, hlavně z toho důvodu, že stát nepřidal na dotacích, které platí za důchodce, matky, děti a nezaměstnané. Výdaje na zdravotní péči se také zvýšily jen o čtyři miliardy, což ani nepokrylo inflaci. Nejvíce to odnesly nemocnice, kterým se příjmy nezvýšily vůbec.

Trend se změnil už letos. Stát přidal za své pojištěnce skoro deset miliard a výdaje na zdravotní péči vyrostly podle předběžných údajů o dvanáct miliard. Většinu z toho inkasovaly nemocnice. I když byl od ledna ministrem Němeček, za zvýšení mohou doktoři poděkovat ještě jeho předchůdci, Martinu Holcátovi z úřednické vlády. Jeho sociálnědemokratický nástupce se nechce nechat zahanbit a plánuje zvýšit příjmy pojišťoven o dalších deset miliard. Třetinu z toho opět zajistí vyšší státní dotace, zbytek se vybere od zaměstnanců a živnostníků na pojistném. Nechme stranou, že zvýšení výběru pojistného o šest až sedm miliard je nepřiměřený optimismus.

Jednou větou, Holcát zvýšil výdaje na zdravotnictví o deset miliard, Němeček plánuje dalších deset miliard. Lékařům a sestrám se díky tomu zvýší platy o pět procent, pacientům se odpustí poplatky a nabídnou o týden delší pobyty v lázních. Tím přirozeně vzniká otázka: Není to málo?

Když nejste nemocný, tak to bude příjemné

Zdravotnictví spolkne, jak se s oblibou říká, neomezené množství peněz. Každý občan koneckonců připustí, že aspoň část požadavků nemocnic a ambulancí je třeba splnit. Nikdy nevím, jestli drahý výkon za stovky tisíc nebudu potřebovat právě já osobně. Z takového pohledu je možné zvyšování zdravotnických výdajů ocenit. Kdo navštíví nemocnici, ani nemusí být expert, aby poznal, že tam peníze chybí, když čeká dvě hodiny na odběr krve nebo když je odkázán na nemocniční stravu.

Stejně často se však říká, že peníze by se měly využívat víc efektivně. Bylo zdokumentováno, jak se miliardy ztrácejí bez užitku cestou mezi pojišťovnami a nemocnicemi, při drahém léčení v prominentních ústavech, při nákupech předraženého materiálu, léků a přístrojů. O zvýšení efektivity se pokusil ministr Leoš Heger, který zaváděl kontrolní a řídící systém DRG. Ten měl právě zajistit efektivitu zdravotní péče podle pravidla, že každý dostane stejnou platbu za stejnou péči.

Tento pokus se dostal do potíží i chybami Hegerových úředníků, minimálně však odhalil řadu tajemství neprostupné džungle zdravotnického financování. Zjistilo se například, že některé nemocnice dostávají za stejný výkon až dvakrát lépe zaplaceno, zaměstnanecké pojišťovny zase v průměru platily za stejný výkon o třetinu méně než Všeobecná zdravotní pojišťovna. Vhodnější prostor pro korupci si lze těžko představit.

Heger se tedy pokusil ceny srovnat a snížil rozdíly o polovinu. Velké, zpravidla nejdražší nemocnice se však proti tomu vzbouřily a přes ministra Holcáta prosadily, že se ceny dál přibližovat nebudou. Největší ústavy také letos dostaly nové finanční injekce, určené legendárním bulharským koeficientem. Holcát se alespoň snažil dotáhnout do konce Hegerovu myšlenku, že všechny pojišťovny mají každé nemocnici platit stejné taxy jako VZP.

To všechno s nástupem Němečka končí. Ministr vydal na příští rok vyhlášku, podle které se budou všechny nemocnice znovu platit paušálem. Letos dostaly nějaké peníze, v příštím roce budou mít nárok na tři procenta navíc. Je to návrat k normálu, do džungle z časů před Hegerem.

Návrat do normálu se nazývá už od konce šedesátých let minulého století normalizací. I tehdy to bylo docela příjemné. Mimo jiné se zvyšovaly sociální dávky, zavedly se novomanželské půjčky a rozjela státní bytová výstavba. K vystřízlivění a zjištění, že právě tato politika vedla k ekonomické zaostalosti celé země, došlo až v osmdesátých letech. Němečkova zdravotnická normalizace má stejné rysy. Je to příjemné nehradit poplatky, zároveň však roste riziko, že náklady na zdravotnictví porostou a přitom se jeho úroveň nezlepší. Proč by také měla, když to nikdo nekontroluje.