Končí se Schwarzenbergem i polistopadová pravicová politika?
V neděli opustil funkci předsedy TOP 09 Karel Schwarzenberg, což lze označit za mimořádnou událost v dějinách tuzemské pravice. Je známo, v jak hlubokém úpadku je pravicová politika, která dominovala polistopadovému vývoji. Pořád je víc občanů, kteří se označují za příznivce pravice než za voliče levice, přesto neexistuje žádná silná pravicová strana, která by měla preference nad deset procent. Ve sněmovně se k pravici hlásí TOP 09 a ODS, ještě víc pravicových voličů však dává přednost středovému hnutí ANO, někteří rovněž středovým lidovcům, další mimoparlamentním stranám typu svobodných, ale také zelených nebo Úsvitu.
V neděli tedy opustil vedoucí stranickou funkci politik, který jako poslední při prezidentské kandidatuře dokázal sjednotit téměř celou pravici. Dodnes sociologové využívají kategorii „Schwarzenbergovi voliči“ jako jasně vyhraněnou skupinu, která se může shodovat v mnoha různých tématech.
Patří k nevýhodám tuzemské pravice, že se nedokázala za poslední silnou osobností sjednotit a že se tak při všech dalších volbách nechala převálcovat konkurencí. Odchod Schwarzenberga z čela TOP 09 může podle některých výkladů znamenat, že se otevírá prostor pro nové osobnosti. Nikdo však neříká přesně, kdo by takovou osobností mohl být. Schwarzenbergův nástupce Miroslav Kalousek může fungovat jako dobrý strojník, na kapitánském můstku pravice si ho však lidé prozatím nedokážou představit. Občanští demokraté měli po neslavném pádu Mirka Topolánka a Petra Nečase dost času najít nového lídra pravice, možnost však nevyužili.
Je proto možné, že končí pravicová politika, jak jsme ji znali ve čtvrtstoletí po listopadu 1989. Kníže Schwarzenberg přitom nebyl úplně jednoznačným představitelem pravice. Patřil mezi havlovce, pak se stal ministrem za Stranu zelených, až na poslední chvíli se postavil do čela pravicového proudu. Ve skutečnosti bylo jeho výhodou, že nebyl úplně čistý pravičák, ale že přinesl do pravicové politiky nový motiv, tedy naprosto věrohodný konzervatismus. Připomínal tím tradiční kořeny české společnosti, která se tak mohla distancovat od různých postkomunistických a neonormalizačních proudů, které se etablovaly na levici nebo ve středu politické scény a nevyhnuly se dokonce ani pravici.
Zbývá tedy říci, že Schwarzenberg bude vzorem i do budoucna a zvláště pro pravicovou politiku. Její současný úpadek se projevuje v tom, jak se neustále snaží vrátit ke kořenům, o což se pokouší ODS už skoro celé desetiletí, nebo jak se snaží při resuscitaci pravice Strana svobodných občanů. Tím však mohou pravicoví politici bavit nejvýš sami sebe, voliči si to přeloží tak, že strany nedokážou nabídnout nic jiného. Pravici můžete obnovit, musíte však nabídnout opravdu něco nového, tak paradoxně zní Schwarzenbergův odkaz. To je právě na tom nejhorší. Nejde jen o lídra, i „to nové“ bude třeba teprve vymyslet.
