1

Smrt si přišla pro nesmrtelného starce Fidela

Témata: ,

Před třemi měsíci napsal Jiří Peňás následující text k devadesátým narozeninám Fidela Castra. Stojí za to si jej připomenout i nyní, když už je Fidel Castro po smrti:

Starý tyran je ještě v něčem odpudivější postava než mladý, začínající tyran. U mladého je naděje, že ho někdo zabije nebo – lepší varianta – svrhne, odsoudí, uvězní, bude muset utéct do exilu. Starý diktátor, který vydržel na svém místě, byť třeba už jen pobočném, až do senilního stáří, to je proti lidskému řádu, to popírá spravedlnost, to je nefér.

Fidelovi Castrovi bylo včera (13. srpna) devadesát let a pokud si ještě něco uvědomuje, tak že ho Kdosi, koho on jistě neuznává, podivuhodně šetří. Přežil už všechno, přežil už i několik pádů svého režimu, k nimž ale nedošlo, i když podle všech pravidel dojít mělo. Zdá se, že Castro zemře, aniž by se musel komukoli veřejně zodpovídat, aniž by musel skládat účty. Zemře možná dokonce s pocitem uspokojení, pokud tedy něco takového zná. Jestli (a jak dlouho) totalitní režim na Kubě přežije pak jeho, je otázka, ale k němu byla ta proradná historie mimořádně shovívavá. Historie ale nebývá spravedlivá, historie je potvora plná šklebu a zapomnění.

Lze mít za jisté, že Castrovi k devadesátinám přišlo mnoho gratulací z celého světa, od různých podobných lídrů, od Putina přišel jistě zvláště vřelý pugét. Určitě mu poslali telegram (nebo se posílá Fidelovi sms?) také různí politici demokratického světa, protože je to svým způsobem kuriozita a patří do světových dějin. Stařičký Castro v teplákové bundě a s čepicí s kšiltem přísluší do kategorie dějinných celebrit, u nichž nevadí, když mají na rukou krev. A Fidel ji má.

A určitě mu upřímně poblahopřáli nejrůznější levicoví a pokrokoví intelektuálové, kteří omluví jakoukoli hanebnost, když se o ní prohlásí, že je součástí pokroku a protiimperialistického boje. Divil bych se, kdyby se takoví nenašli ani také u nás, vlastně zcela jistě se našli: KSČM má v ulici Politických vězňů určitě nástěnku s fidelovskou tématikou a nejednoho zasloužilého soudruha či soudružku hřeje nějaká fidelovská vzpomínka. Neboť Fidel ve své nejlepší době nebyl pro komunistické Československo žádný nedostupný hrdina z dálky, Fidel patřil do rodiny, která se navštěvovala, podpírala a kula společně pikle. Fidel byl náš, v té familii ponurých a šedivých ksichtů východního bloku, to byla snad jediná zajímavá tvář, tvář exotického chlapáka, revolučního macha s pistolí na opasku, obepínající statné tělo navlečené do olivové uniformy guerillového bojovníka. Jaký to sexy pohled v tesilovém světě reálného socialismu!

Nás pamětníky, kteří kus života ještě prožili ve starém režimu, s Kubou spojují podstatné věci našeho dětství: vzpomínky na pionýrský šátek, který na Kubě zavedli stejně jako u nás po Sovětském vzoru, na touhu po texaskách, které byly v obou nedostatkových režimech vzácnou komoditou, na čítanky, které z žáků vychovávaly malé udavače, na manifestace loajality a podřízení, které si ovšem Kubánci uměli vychutnat s mnohem větším temperamentem. Vzpomínám si na spolužačku, která za odměnu za práci v pionýru letěla na Kubu na mezinárodní pionýrský tábor a pak nám vyprávěla, jak za pionýry přijel Fidel (snad to nebyl dvojník) a ona ho mohla políbit. Měl prý měkké vousy a byl cítit tabákem. Jak jsme jí tehdy záviděli…

Měli jsme s Kubánci společnou marxistickou teologii a společné svaté: prý ještě nedávno bylo v Havaně možné potkat starší Kubánce, kteří při zmínce, že jste z „Republica Checha“, zareagovali, že znají nejslavnějšího českého hrdinu: Fučíka. To se vám v jiných zemích obou Amerik zcela jistě nestalo. Tato aliance se zrodila ze společného postižení. To, co je pro nás dávnou historií, kterou jsme si už dávno obalili cukrem sentimentu, je ale pro Kubánce stále realitou, byť asi již jinou, než za Fidelovy tvrdé vlády, ale pro mnohé stále s rysem dennodenní noční můry, které jsme my, Češi a Slováci, kdysi pomáhali roztáhnout křídla. I díky nám tam dosud vládne rodově velmi příbuzný režim s velmi podobnými frázemi, s velmi podobným útlakem lží a vydíráním, tatáž policejní kultura pokrytectví a státní bídy.

Castrova vláda na Kubě, to nebyla latinskoamerická diktatura, kde je u moci víceméně dočasně junta důstojníků, se kterými sice není žádná legrace, ale nonkonformisti se bouří na náměstích, nadávají, vydávají opoziční tisk, odcházejí do exilu a zase se vracejí. Castrův režim, to byla šedá totalita sovětsko-husákovského typu obohacená o prvky tropického šílenství, latinsko-africkou ležérnost a Fidelovo supermachistické charisma. Byla to vláda zmaru a pošlapávaní lidských práv, jíž se přitom podařilo vzbudit zdání, že je svrchovaným naplněním tužeb kubánského lidu. Nejhorší na ní bylo, že se jí podařilo oklamat i velkou část onoho lidu. Tak to ale v dějinách občas chodí. To není nic zvláštního.

Zvláštní je, když se tomu svůdci a původci klamu podaří dožít do tak vysokého věku. Ani tak mu není proč gratulovat.

Další zajímavé texty najdete v Týdeníku Echo zde.

Vzpomínky na Německý podzim Uplynulo 40 let od dramatu kolem teroristické organizace RAF. Lze její zločiny srovnávat s těmi islamistickými?
Blade Runner 2049: noir jen tak napůl Pokračování kultovního snímku je úchvatná podívaná, ale kam zmizela filozofie?

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.